Reklama
 
Blog | Milan Kovár

A Manitou odvrátil tvář…

Ó Velký Duchu, proč jsi to dopustil?

Vím: práce filmových tvůrců je nesnadná a často i nevděčná. Stačí se podívat na jakýkoli film o filmu, aby laik měl alespoň rámcovou představu o tom, jak všestranně náročným dějem zrod filmu může být. A stačí se namátkou začíst do téměř jakéhokoli elaborátu téměř jakéhokoli filmového kritika, který se týká předmětného díla, aby měl člověk představu o tom, jak snadné a namnoze laciné je z pohodlí od klávesnice nabubřelými slovy strhat film a ex post udílet hraběcí rady, kterak si filmaři měli počínat, aby kritik byl spokojen. Věru: literární kritik je člověk, který přesně ví, jak by to na autorově místě napsal – jen kdyby to uměl.

Jsem si tedy plně vědom, čeho se teď dopouštím, a přesto se to chystám udělat.

—o—

Nebudu to odkládat a hned napíšu svůj osobní názor: Vinnetou 2016 se nepovedl. Přes řadu mimořádně zdařilých detailů, které diváka (diváka  – mne) udržují ve falešné naději, že to nakonec nebude tak hrozné, troufám si výsledný konglomerát připodobnit k dortu pejska a kočičky. V roli zlého psa, který dort sežere a je mu nakonec špatně, ocitá se divák.

Nově zfilmované trilogii je celkem po právu vyčítáno, že se od literární předlohy odchyluje do té míry, že už se ani nejedná o původní příběh. To je, domnívám se, zcela na místě; ačkoli ani předchozí filmová verze se literární předlohy nedrží do puntíku, místy se od ní dost odlišuje a dopouští se mnoha dějových zkratek. Zatímco ovšem „starý“ Vinnetou jakž-takž ctí charaktery, role a základní rámec příběhu jednotlivých postav, „nový“ Vinnetou se tím vůbec nezalamuje. Představte si, že máte dva klobouky, z jednoho taháte postavy příběhu a z druhého jejich role v něm, tak nějak je vystavěn celý příběh nové trilogie. – Ovšemže přeháním, avšak nepříliš.

Tvůrci jakoby neustále balancovali mezi dvěma polohami: (a) snahou natočit akční příběh a (b) natočit příběh stylem „tak nějak by to snad mohlo být“. Zatímco varianta (a) vyžaduje specifické divácké nastavení, tedy ochotu přehlédnout či akceptovat nadsázku, a pokud jde o reálnost děje, vůli tvůrcům i hrdinům mnohé odpustit, varianta (b) diváka vůči filmu staví do pozice odlišné: mohlo by to, na co se dívám, v reálu fungovat? Obě polohy se samozřejmě vždy prolínají a měly by se organicky doplňovat. O tuto synergii se tvůrci Vinnetoua 2016 bohužel připravili, nedokázali ji použít.

Příběhy z pera Karla Maye jsou pohádka pro odrostlejší (někdy i hodně odrostlé, i 60+) holky a kluky. Old Shatterhand i Vinnetou jsou akční hrdinové – a akční hrdina si prostě nemůže, nesmí počínat jako jelito. Old Shatterhand snad může na začátku příběhu mít z tohoto pravidla jakýsi pardon, ten ale nesmí trvat příliš dlouho; bohužel, v nové trilogii je tento pardon od diváka žádán od úvodních až po závěrečné titulky nepřetržitě. Pokud bychom pojali nový film jako pokus o verzi „jak by to tak asi opravdu mohlo být“, Olda Šetrhendů by se dožil nanejvýš prvních dvaceti minut příběhu.

foto_film_1923_12_b

Tito dva již odešli do Věčných lovišť, zapomenuti však nebyli. A hned tak nebudou…

Je-li divák alespoň mírně poučeným znalcem westernového žánru, neunikne mu, že první díl dost, ale opravdu dost, pokud jde o moment přijetí bledé tváře indiánským kmenem, vykrádá mimořádně zdařilý western Tanec s vlky. Napíšu-li, že z druhého dílu jako sláma z rančerových bot čouhá nedostižné Mackennovo zlato, vyjadřuju se, s přihlédnutím ke svému naturelu, nezvykle kulantně. Zajetí hlavních hrdinů, cesta za pokladem, řítící se skály, hlavní padouch (ne, není to Santer, ten přijde až ve třetím díle) je mizernou kopií bandity Colarada (Omar Sharif)… absurdní způsob hledání pokladu, kdy se Vinnetou & Old Shatterhand po několik dnů nepřetržitě, oblečení, potápějí od rána do večera v nepochybně ledové vodě hlubokého jezera… v tu chvíli si kladu otázku, zda scénárista náhodou nepovažuje diváka za úplného pitomce. Stejnou otázku si kladu i v díle třetím, když Vinnetou & Old Shatterhand kopou hlubokou studnu a Nšo-Či jim vytahuje výkopek v kbelíku pomocí lana, jen tak přehozeného přes kládu (bez kladky): viděli někdy tvůrci filmu, jak se kope studna? Nejsa geolog, nemám ani odvahu promýšlet, je-li možné takto místo na vodu narazit na ropu… Zatímco v díle prvním Old Shatterhand alias Karel May zapře víru jako Petr Krista, v díle třetím se prezentuje jako zbožný křesťan – aniž by nás mezilehlý děj seznámil s podstatou toho přerodu.

A takhle to probíhá od začátku až do konce. Zajímavé na tom je, že scény, v nichž se budují předpoklady pro klíčový děj (jízda vlakem, setkání postav příběhu, rozhovory – jistě to má nějaký odborný název, který já neznám), jsou vystavěny velmi sympaticky a uvěřitelně. A pic ho, tu máš, čerte kropáč, pak přijde katastrofa: odkdypak se tábor bledých tváří (disponujících velkou palebnou silou), stojící uprostřed odkryté krajiny, přepadá za bíleho dne? Kdyby si scénárista přečetl aspoň toho Karla Maye! Dočetl by se to, co vědí padouši i hrdinové napříč žánry: ležení početnějších nepřátel je nejlépe přepadnout kolem druhé hodiny ranní, kdy je spánek nejtvrdší. A nebo: od kdy se protřelý bandita, jenž střelnou zbraní drží v šachu dva (!) akční hrdiny, obrací k nim bezstarostně zády? Proboha, takhle by to přece nemohlo být ani „ve skutečnosti“, ani v akčním příběhu.

Takhle by to mohlo být jedině v parodii. Ano, bude to tak: nová trilogie je parodií na filmy staré, v nichž Vinnetoua a Old Shatterhanda ztvárnili Pierre Brice a Lex Barker. Parodií nejspíš nechtěnou – a to je svým způsobem tragédie.

—o—

Reklama

Možná, že se spolu se mnou ptáte, proč se autor blogu takhle zbytečně rozčiluje: což není propadliště dějin zaplněno zpackanými filmy téměř až po okraj? Dva-tři filmy navíc – co na tom záleží?

Důvodů je víc, zkusme třeba tyhle:

Ačkoli jsou knihy Karla Maye svým způsobem brak, jsou – alespoň v překladech, s nimiž jsem se jako dítě seznámil – psány tak, že se čtenář s jejich hrdinou snadno identifikuje a lehce tak přebírá jeho postoje a názory.

Které to jsou?

Například vědomí účelnosti a užitečnosti vzdělání: vzpomeňme, jak sečtělý greenhorn díky správně použitým znalostem, získaných čtením knih, nejednou překoná a přelstí i zkušené westmany. Old Shatterhand malému čtenáři vštěpuje názor, že stojí za to číst knihy, a ukazuje mu, že knowledge is power; jít do života s tímto přesvědčením, to vůbec není málo.

Mayův akční hrdina Old Shatterhand ví a umí neskutečně mnoho a přesto je vždy připraven něco dalšího se naučit. Díky tomu si umí poradit za každé situace, chová se promyšleně a zodpovědně a ví, že nejbližší pomocnou ruku nalezne vždy na konci svého ramene. Nemluvě o tom, že ta ruka je pádná a silná, Old Shatterhand své nepřátele přesahuje nejen duchem, ale i silou – v zdravém těle zdravý duch. Přesto – či snad právě proto – může si dovolit jednat vždy v duchu fair play, ačkoli protivník tak zhusta nejedná. Jasně: my velcí máme éru, kdy nás takové čtení okouzlovalo, už dávno za sebou; my víme, že reálie jsou v lepším případě polopravda a příběhy pořád dokola na jedno brdo. Ale pro čtenáře v určitém věkovém rozmezí je Mayův hrdina vzor, který ne slovy, ale vlastním příkladem vybízí ke správnému a spravedlivému jednání.

Předchozí filmové zpracování Vinnetoua (Pierre Brice, Lex Barker) pochopitelně mnoho shora uvedených aspektů muselo nechat stranou – už jen z toho prostého důvodu, že „do filmu by se prostě všechno nevešlo“. Podstatným však shledávám, že s literární předlohou nebylo v rozporu, či alespoň v příkrém rozporu. Mám doma regál plný mayovek – a obraz hrdinů, který mi při čtení vyvstával před očima, byl právě ten, jaký ztělesnili Pierre Brice a Lex Barker. Tuto vlastnost nové filmové zpracování nemá a nikdy mít nebude, a bez návaznosti na literární předlohu tak výchovný potenciál Mayových příběhů háže do koše.

Klidně si ty nové filmy pusťte; přežijete. A pak svolejte děti a/nebo vnoučata a pro spravení chuti pusťte si osvědčenou klasiku.

Nezapírám: je to i osobní. To by mohl být další z předeslaných důvodů. Mohl jsem rovnou napsat, že je to osobní záležitost, a že to, co spáchali tvůrci Vinnetoua 2016, je prostě svatokrádež.

A není?

—o—

Použitá fotografie je převzata z odkazu na web film-arena.cz, Poslední výstřel

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama