Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Abys musel přijít osobně

Zajisté Bůh není tak chud, aby každému poutníkovi nemohl propůjčit jeho vlastní duši.

(Ireneus ze Smyrny)

 

–o–

 

„Přijedu autobusem do Šumic,“ zapípala sms od mé astroložky, udělám si procházku – přijeď mi naproti, jen kdyby pršelo. Ale pršet nebude :-* „

Reklama

 

Hnedle bude jedenáct, je čas na něco menšího, pravily mé útroby – a opravdu, na hodinách byl ten čas. Od jara do podzimu, když počasí dovolí, bydlíme víc na dvorku než doma. Posadil jsem se na lavičku, dojedl zbytek buchty a postavil na čaj.

Ach, čaj…! – bez něho by to prostě nebylo ono. Rovnou jsem nachystal hrnky dva.

A tehdy přišel On.

Kroky jsem neslyšel, najednou tam byl. – Vypadal trochu jako František Smolík a trochu jako Liam Neeson, s širokým čelem a hluboko zapadlýma očima daleko od sebe, které jako by se ostýchaly zářit příliš jasně. Na sobě měl ošoupaný oděv zahradníka, na hlavě slamák, jaký na zahradu nosívala moje babička – a krásné, neuvěřitelně krásné ruce. „Pěkný dvorek, “ usmál se a spokojeně rozhlédl se kolem.

Tak jsem si Ho vždycky představoval.

Bůh do domu – host do domu, napadlo mě v tu chvíli. A když už jsem měl na stole dva hrnky, nabídl jsem čaj – co jiného.

„Co pijeme,“ zeptal se a otevřel plechovku s čajovým listem, „Keemun Mao Feng? – hmm, ten voní,“ a lišácky se usmál. Položil pikslu a krásnýma rukama zahradníka uchopil hrnek, z něhož obvykle pije moje žena. Potom jemně upil.

„Chutná?“ zeptal jsem se. Opět se usmál, jako by měl něco za lubem – teď vypadal víc jako Liam Neeson – a postavil hrnek vedle mého. A tak jsme seděli a mlčeli a já jsem se v tu chvíli cítil slavnější než Neale Donald Walsch, protože Neale Donald Walsch s Bohem mluvil a namluvil toho spousty knih, ale já s Bohem sedím na lavičce, piju s ním čaj a společně mlčíme. A to je mnohem víc, i když to nikdo neví.

„No, půjdu zase, “ zvedl se z lavičky a nasadil si slamák, „mám ještě dneska nějakou práci.“ – A tehdy mě napadla taková blbost – a víte, mě když napadne nějaká blbost, tak ji rovnou řeknu nebo udělám, nebo dokonce i napíšu – a tak ze mě vypadlo:

„Víš, jak oni mohamedáni zakazujou tě zobrazovat – tak já bych zakázal o tobě i mluvit.“ Otočil se a pohledem si mě změřil. V tu chvíli vypadal jako přísný Otec Školastik: „Proč?“

„Abys musel ke každému na návštěvu přijít osobně.“

Pobaveně se usmál: „Hmm, to jsou věci…!“ A zamával a byl pryč.

Nebo nebyl? Vyšel jsem na osluněnou terasu. Stromy dokvétaly, kraj voněl jarolétem, o vše bylo postaráno a v zámku zarachotil klíč.

–o–

Odložila batoh, došla na dvorek, pohladila mne nejdřív pohledem a pak i dlaní: „Tys už uvařil čaj?“ Přisedla, upila ze svého hrnku a řekla:

„Teda… ten dneska chutná úplně božsky…! – doma je prostě doma…“

–o–

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama