Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Beton a nebe

Za týden odlétáme. »»» Rychle to uběhlo...! Mám pocit, že mnohem rychleji, než minule; a přitom je tento pobyt o čtrnáct dní delší.

Ležím na jednom z nejklidnějších míst školy. Je to střešní betonová terasa za horní tělocvičnou. Na terasu vedou malá, nenápadná dvířka. Ležím na vyhřátém betonu a nade mnou není nic – jen modré, nekonečné nebe.

Beton a nebe: jedna z nenápadných značek našeho světa.

Terasa má jemnou, zaprášeně alkalickou vůni, kterou tak důvěrně znám. Stejnou vůni vydechuje beton mola na mořském břehu v chorvatské Kanegře, stejnou vůni má i beton na dvorku u nás doma: není rozdílu.

Reklama

Náhle mám neskutečný pocit, že pro tento okamžik si mohu vybrat:

Budu-li chtít, posadím se, otevřu oči – a ocitnu se podle vlastního výběru na jednom z těch míst. – Ne, to nejde, co by si počala Marika, sama v Yangshuo. S otvíráním očí musím počkat, dokud čarovná a nebezpečná chvíle nepomine: stále ještě nejsem svrchovaným pánem vlastní mysli.

–o–

Dneska vstáváme obzvlášť brzo a kupodivu nám to nedělá potíže. Naopak – dělá nám potíže vůbec dospat: jedeme totiž na výlet! A není to výlet ledajaký – jedeme do Guilinu a odtud lodí po řece Li zpět do Yangshuo.

Lepší variantu výletu jsme si ani nemohli přát: Mei zorganizovala výlet pro skupinu, kde kromě nás není žádný cizinec – takže výlet bude na sto procent v čínském vydání, bez umělých příchutí a příkras pro zhýčkané zápaďany.

Ve skutečnosti je to – psst! – výlet jenom pro nás.

Mikrobus projíždí městem a sbírá účastníky zájezdu. Některé známe, jiné neznáme; zdravíme se navzájem a skládáme se do mikrobusu. Náš mikrobus opouští Yangshuo a za hodinu vjíždí do Guilinu. Nejradši bych fotil a točil úplně všechno, ale kamera má baterie na 70 minut provozu, takže musím šetřit.

Guilin je soudobé čínské město – vlastně ho v plné kráse vidím poprvé. Je v něm všecko, co by člověk mohl čekat – uzounké uličky, plné krámků, lidí, dopravy i smradu; neřízené křižovatky čtyř- i šestiproudých komunikací, kde v harmonickém zmatku vyhnou všichni všem a všichni pořád jedou; průmyslové zóny, bloky sídlišť i luxusnější části města; koleje, rikši, supermoderní auta a všechno mezi tím; mosty, estakády a mimoúrovňové křižovatky; obchůdky a dílny, otevřené na chodníku a v odstavném pruhu; a konečně výpadovka dálničního typu s výpravně osázeným dělícím pruhem, vedoucí k přístavišti na řece Li.

 

PIC_0788.JPG

Přístaviště. Jedna z těchto lodí poveze i nás.

 

Mei v pokladně vyzvedává objednané lístky a vede nás k lodi. V přístavišti panuje docela zmatek, protože lodí je víc, než místa u břehu. Proto lodi, kotvící břehu blíž, slouží i jako nástupní můstky k lodím, které zakotvily dál. Nakonec nacházíme naši loď a naše místa v ní, usedáme a čekáme na odjezd.

 

PIC_0848.JPG

Plavba začíná

 

Počasí je – prý – ideálně výletové: neprší a je pod mrakem, takže ani nepálí slunce. Za sebe bych dal raději přednost modré obloze, fotky by byly hezčí a taky vidět by bylo dál. Ale samozřejmě jsem vděčný i za to, co je; kdyby pršelo, bylo by to horší. V dubnu o déšť není nouze, i na řece je to vidět – je stále zkalená. Dnes odpoledne se ještě pořád koupat nebudeme.

 

PIC_0831.JPG

Lodě se občas předjíždějí, i my jsme teď jednu předjeli
Hejno lodí se rozbíhá po proudu: vzdálenosti mezi loďmi se zvětšují, kam oko po řece dohlédne, tam je výletní loď – nedokážu odhadnout počet, ale jsou jich desítky; míjejí se, předjíždějí, cestující i posádky na sebe volají a mávají. Lodi, plně obsazené cizinci, jsou ojedinělé – většina výletníků jsou Číňané z jiných částí země.
V jedné ze zákrut řeky připlouvá k naší lodi bambusový vor – přiváží suroviny do kuchyně. Vůně připravovaného jídla nenechá nikoho na pochybách: čekají nás příjemné chvíle nad plnými talíři.

 

PIC_0828.JPG

Zásobování kuchyně v průběhu plavby

 

A opravdu: brzy na to nás vyzve palubní rozhlas, abychom si posedali na svá místa – budou servírovat oběd. Sedáme, popíjíme čaj a povídáme – tedy, povídají hlavně Číňané, my s Marikou to bereme spíš jako náslechové cvičení. Moc toho nepochytím, ale něco přece: Mei se lišácky usmívá a říká své kamarádce: „…je vidět, jakou má Milan z toho výletu radost.“

Má pravdu. Pokouším se její doměnku potvrdit čínsky a doufám, že jsem všechny ty slabiky vyslovil ve správném tónu a neudělal nějaký trapas. Pro jistotu to ještě rozvádím v angličtině.

Ale už nesou oběd – dosti řečí!

PIC_0950.JPG

Hnedle bude jedenáct, je čas na něco menšího. – Zbudou jen kosti.

 

Menu bylo převážně rybí a vynikající. Omlouvám se, ale k této věci mnoho fotek nepředložím: o co méně jsem fotil, o to více jsem jedl. – Dobré to bylo! – 很好吃

Marika si během plavby vyzkoušela, jaké je být celebritou. Zatímco mne si téměř nikdo nevšímal, Marika byla až do konce plavby žádaným fotografickým objektem: jediná blondýnka na lodi, plné černovlasých Číňanů. Kdybych to býval tušil, dal bych si před plavbou obarvit vlasy – nejspíš na blond.

 

PIC_0863.JPG

O Mariku byl na lodi zájem: jako cizinka a blondýnka šla z objektivu do objektivu.

 

Postupem času se mraky trochu rozplynuly a občas vykouklo i modré nebe. Bylo nač se dívat, bylo co fotit.

 

PIC_0873.JPG

Skalní stěna nad řekou

 

PIC_0909.JPG

Všichni fotili všechno a všechny – a věru, že bylo co fotit…

 

PIC_0884.JPG

Pobřežní balvan, tvarovaný proudící vodou

 

PIC_0894.JPG

Skalní věž – jako z pohádky

 

PIC_0912.JPG

…a vůbec všechna krajina kolem…

 

PIC_0929.JPG

…byla jako z pohádky.

 

PIC_0942.JPG

Na tuhle strmou stěnu to chtělo svislé panorama –  škoda, že kapitán nezastavil.

 

PIC_0948.JPG

Blížíme se k Yangshuo – vzápětí mi dojdou baterky.

 

Když vám při focení dojdou baterky, taky to má něco do sebe: nemusíte řešit, jaký bude ten či onen záběr a můžete se jenom dívat a dívat a dívat…

PIC_0957.JPG

A pak jsme najednou propluli kolem známých kopců a známé pláže s písečnými a štěrkovými výspami, před námi se zabělaly domy Yangshuo a v dálce se z oparu vynořila silueta mostu. Loď přistála u břehu, vypustila turisty před stánky, napěchované zbožím, a zanechala je trhovcům na pospas.

My jsme se otočili zády k městu a klidnou cestou podél řeky jsme se vydali ke škole, kde bydlíme.

–o–

Kouzelná chvíle pomalu pomíjí: vzpomínka na výlet přivádí přítomnost do místa, kde jsem a kde mám být. Zdola slyším hlasy, někdo na někoho volá, něco se ptá, a jiný mu z dálky odpovídá: té řeči stále ještě příliš nerozumím, ale občas ji už poznám.

Otvírám oči, vstávám. Pod nohama beton školní terasy, nad hlavou nebe Jižní Číny, rozhlížím se kolem.

Ještě pořád jsem v Yangshuo.

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama