Reklama
 
Blog | Milan Kovár

blog.retrospekt: Stavařovy zápisky

Ze života stavařského: co je štěstí? - muška jenom betonová...

blogretrospekt.jpg

 Ze života stavařského
l l l l l l l l l l l l l l l l l BETON A STESTI
Příběh první

Listuješ-li občas v článcích mého blogu, milý čtenáři, možná si ještě vzpomeneš na jeden, v němž jsem zavzpomínal na své ranné dětství a na zrození mého vztahu k jinému etniku. Jeho závěr je úhledně orámován betonem: Cigáni.

Do toho článku se mnoho věcí nevešlo, pouze onen betonový rámec dává tušit, že to byla akce, při které si všichni účastníci hrábli na dno.

Celý příběh, od prvotního rozhodnutí provést v únoru odběr vzorků, až po triumfální odjezd, jemuž předcházela sedmačtyřicetihodinová směna, byl poznamenán koňskou dávkou štěstí. A největší díl té koňské dávky jsme si vybrali hned první hodinu po příjezdu na místo.

Reklama

Představ si tiché a slunné únorové dopoledne, den, kdy se zima tváří, že je na ústupu, sníh na slunci měkne a v závětří nad kameny se třepotají roje hmyzu. Pod ledovým příkrovem tiše pomlaskává potok, obchází mostní pilíře a zase mizí pod příkrovem ledu a sněhu v údolí. Třípolový most převádí přes údolí potoka komunikaci, na které sem-tam začvachtají pneumatiky automobilu.

A všude ticho.

Ale na romantické sny teď není čas – čeká nás zcela jistě mnoho perných hodin a ještě nevíme, kolik jich bude: do práce! Nejdříve vybalit z přívěsného vozíku lešení… dívám se na ten náklad a přemýšlím, jak budeme odjíždět. V tomto okamžiku ještě nikdo z nás netuší, že za dva dny, utahaní do krajnosti, budou Zdenko, Jano a Roman ten vozík v rozbředlém blátosněhu tlačit, zatímco já budu v kabině auta čarovat spojkou a loudit z břečky pod koly auta trochu adheze…

Vozík i auto jsou vyloženy, vozík odpřažen a já otáčím vůz a jedu kousek od mostu, abych měl více místa pro lešení.

Mezilehlé podpory mostu jsou v osmimetrové výšce zakončeny předpjatými příčníky. Příčníky mají na průřezu asi metr krát metr, jeden je nad cestou – to je bezva, tady vyženeme věž nahoru bleskově. Druhý příčník je nad potokem, tam to bude horší: potok nám ubírá výšku a z osmi metrů je rázem devět a půl; a všechno ve vodě. – V botách máme mokro už teď, to jak se brouzdáme vysokým sněhem.

V čelech příčníků jsou uloženy kotvy, které mají – nebo kdysi měly – krytí o síle patnácti centimetrů. Ale to je minulost: krytí se oddělilo, a i tam, kde ještě neupadlo, je spára, do které každou zimu vesele zatéká slaná voda z břečky na mostě.

Začínáme tím, co je hned po ruce: tři z nás budou stavět věž u podpory na cestě, čtvrtý připraví odběrné místo u opěry, které je dostupné ze země. Otáčíme se k mostu zády a jdeme pro lešení a nářadí.

Žuch!

Pod nohama se zachvěla zem a záda kombinéz pokropila sprška mokrého sněhu.

Otáčíme se okamžitě a mlčky zíráme: na místě, kde skoro hodinu parkovalo auto a vozík, trčí z hlíny a sněhu betonový blok. Kde se tu, proboha, vzal?

Můj pohled pomalu klouže k příčníku nad cestou: krytí kotev už nevidím, zato však vidím orezlé kotvy v celé kráse. Jejich krytí – balík betonu o rozměrech metr na metr, patnáct centimetrů tlustý – parkuje tam, kde před několika minutami stálo moje auto.

Štěstí není vždycky muška jenom zlatá. Litr betonu váží až dvě a půl kila a těch litrů tam bylo, no – bratru stopadesát.

Tu práci jsme nezahájili stavbou lešení, ale sbíječkou: otloukli jsme zbytky krytí na zbývajících čelech příčníků – ani to moc práce nedalo.

 

Příběh druhý

je o něco lehčí a ani to předeslané štěstí nemá tak drtivý dopad.

Každý správný most má schválně několik děr skrz, kterými z něho odtéká voda, když zrovna prší. Odborníci takovou díru, když je náležitě vyfutrovaná trubkou s mřížkou na straně vozovky, nazývají odvodňovač. Při opravách starých mostů je někdy zapotřebí otvory pro odvodňovače nově vytvořit To se realizuje vrtáním skrz most.

Vrtání betonu je jednoduchá věc, když je všechno jak má být a jak se očekává. Ale to je na stavbě – přiznejme si – ne zcela vždy. Poznamenejme, že vrt v betonu se provádí trubkovým vrtákem, který je na konci osazen segmenty, jež obsahují průmyslové diamanty. Vrták ve vrtu je veden stěnou již odvrtaného materiálu a nabírá jádro, které je třeba čas od času vyjmout. Zlým snem vrtačovým je pak vrtání mezerovitého a nesoudržného betonu, proloženého ocelovou výztuží, která ve vrtu volně plandá: uvolněné kamení a napůl odřezané dráty záludně číhají a jejich úmyslem je ulámat z vrtáku naletované segmenty a vrtání tak znemožnit.

A to štěstí? –  bylo, bylo. Vrtali jsme odvodňovače spárou mezi nosníky, každý vrt o délce jednoho metru, odvodňovačů bylo pět. Spára byla vyplněná… nebudu se opakovat, viz větu o zlém snu vrtačově v předchozím odstavci. Ale poslední odvodňovač docela šel, a vrtalo se rychle – "…už seš durch!" zaznělo toužebně očekávané zvolání od spodní strany mostu. Vypnul jsem vrtačku, zastavil vodu pro chlazení vrtu a po lešení jsem slezl pod most s tím, že vytáhnu jádro z vrtáku.

Vrták je prázdný, jenom voda kape.

Pod vrtákem na lešení je hromádka štěrkopísku, prosypaná zbytky betonářské výztuže. – Tak tomu říkám štěstí: stačilo umístit vrt o dva centimetry vedle a do rána by bylo co dělat…

 

Příběh třetí

je vážný a docela krátký a osobně jsem u něho nebyl; je tedy o štěstí, které nebylo moje.

Den před tím, než došlo k železničnímu neštěstí ve Studénce, spadl most i někde jinde. Ten most byl o dost menší a tekla pod ním řeka. Ať to bylo, jak to bylo, stalo se, že při předepínání nové mostní konstrukce bylo síly víc, než snesl beton: předpjatá výztuž most rozmačkala a kusy betonu létaly daleko přes řeku.

Kromě pošramocené reputace se nikomu nic nestalo. To bylo obrovské štěstí.

 

 –o–

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama