Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Budoucnost jste vy

Znát budoucnost je tak jednoduché! Stačí zajít na nejbližší hřbitov a rozhlédnout se po náhrobcích; dříve či později na jednom z nich naleznete tuto bezpochyby pravdivou prognózu:

To, co jsme dnes my, budete i vy.  – Kdybyste pátrali po shrnutí vlastních aspirací, postojů a hodnot, stojí to hned vedle: To, co jste dnes vy, byli jsme i my. Věřím ostatně, že mládež, lačná co nejdříve uchopit kormidlo světa, ocení, že jsem při hledání výstižné prognózy nesáhl ke klasikům – a že jich máme, třeba: o berličce, hnáty křivé, pod plachetkou osoba. Nebo něco obzvlášť povzbudivého: svět patří nám, pro všechny dosti místa!

Všimli jste si toho taky? Lidé by rádi žili věčně, ale starý nechce být nikdo! Jenže, holenkové, stáří má i výhody – zvlášť, pokud zdraví jakž-takž slouží, není proč si stěžovat. Biologické puzení, stejně jako potřeba stále něco někomu dokazovat, poznenáhlu ustupuje do pozadí a před člověkem v pokročilém věku otevřou se rozhledy, které nevybouřenému mládí zatím jsou nedostupné. Je to vlastně docela logické: objem dat, který nasbíral a zanalyzoval člověk v pětasedmdesáti, je třikrát větší, než když mu bylo pětadvacet. Kmet v osmdesátce nahlíží periodicitu dějů, jejichž existenci mladík ve dvaceti ještě ani nezaznamenal.

Důsledkem právě řečeného bývá i poznání, že dokud nevládne člověk sám sobě, nemá valný význam zkoušet vládnout světu. Obracejí-li se někdy dříve narození zády k světu, může být, že se obracejí dovnitř k sobě a dohánějí, co zamlada nestihli – totiž sebevládu.

—o—

Litovat lidi minulosti, či dokonce dávat jim povýšeně najevo své pohrdání, je – velmi mírně řečeno – znakem nezralosti. Bez minulosti nebyla by tu současnost, a ta ať je jakákoli, jinou nemáme. Není totiž zbytí: vše, čím jsme, čím disponujeme, co jsme dokázali, vybudovali jsme na odkazu předků; a vidíme-li dál než oni, je to proto, že jsouce prozatím poslední v řadě, stojíme na jejich ramenou. Nemluvě o tom, že způsob, kterým se odkazujeme ke svým předchůdcům, stojí předlohou pro vztah, kterým k nám se budou odkazovat naši následníci. Pošetilá větev, která ohrnuje nos nad kmenem stromu, z něhož vyrůstá.

Tak ještě jeden citát nakonec: Oko, kteréž se posmívá otci a pohrdá poslušenstvím matky, vyklubí krkavci potoční, aneb snědí je orličata.

Reklama

—o—

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama