Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Cigáni

Co do sudu prvně dáš, tím je povždy cítit. Moje první cigánská zkušenost se narodila, když mi byly tři roky.

Hrál jsem si tenkrát na kraji prašné silnice v jedné záhorské vsi. Rozhraní mezi rozježděnou spraší cesty a divokým trávníkem, plným kopřiv, bodláčí, jeteliny a kokošky bylo neurčité a klikaté.

Intenzivní vůně dehtovaných prken okolních plotů. A v domácnostech za nimi: nedělní oběd, syčící na plotně; bukové dřevo, schnoucí v žáru léta; obilí, rozprostřené ve stinné výhni půdy pod eternitovou střechou; kukuřice, připravená dozrát v blízké zahradě; prasečí chlívek, ve kterém jeho obyvatel už obědval, zatímco my jsme ještě museli počkat… ale všeho do času, však já ho taky jednou poobědvám… Zatím jsem mu kradl z koryta vařené brambory, aby stařenka nevěděla. Byl jsem děcko z města, co by řekli sousedi…

Klacek, který představoval pušku, ležel v kopřivách a ve mně mizely brambory, o které se se mnou čuník rozdělil, protože musel.

Reklama

V zákrutě se vynořila tlupa dětí: cigáni. Nesměl jsem si s nimi hrát, vždycky mě včas uklidili, ale tentokrát mi štěstí přálo. Děcka, asi jako já, i starší, prošla kolem a jedna větší holka mi podala čokoládu: „..poď s nami!" – a já jsem šel, a bylo mi dobře.

Teta mě chytila na nádraží u vlaku před odjezdem, a tím mi překazila skvělou budouc(t)nost. Dostal jsem po zadku, ale cigáni už zůstali uvnitř.

Cigáni mě nikdy neokradli; snad je to tím, že při našem prvním setkání mne obdarovali.

Od té doby jsem si s nimi hrával mnohokrát, zašel do cigánské čtvrti a v chumlu dětí prolétl i několika domácnostmi. Pravda, dali jsme si občas i do držky, ale to se mi pak přihodilo i s jinými etniky: kluci jsou všude stejní.

Měl jsem cigány jeden čas i ve firmě. Stejně, jako bílí, někteří pracovali dobře a jiní špatně a ty jsem musel vyhodit. Ti lepší zůstali, ale ne dlouho: kočovná krev chtěla zase někam jinam.

Zvláštní bylo, že kamkoli přišli, nejdřív rozdělali oheň, až pak šli do práce. Za nocí a v zimě to bylo fajn. Seděli jsme u ohně, povídali… dělili se se mnou o jídlo: česnek, chleba a laciná klobása, ulomená a podaná špinavou rukou, ukousnutá cigánskými zuby. Chutnala mi, možná proto, že má ruka v té chvíli nebyla čistější a mé zuby byly stejně dobré, jako jejich. Kořalku pít nesměli, aby nespadli z lešení; pivo jsem jim nechal. Můj čaj, silný Keemun, jim taky chutnal, ale dali by si do něj rum.

Jano Cabadaj po výplatě do práce nikdy nepřišel, vždycky na den-dva zmizel a pak se objevil a měl stejně peněz, jako před výplatou. Někdy se mu podařilo aspoň vyplatit mobil ze zastavárny, a někdy taky ne. Byl veselá kopa a měli jsme se rádi.

Zdenko Salay byl vážnější a nechlastal. Přemýšlel o práci a věděl, že se tím učí. Za nocí u ohňů, když jsem zrovna nepráskal bičem a nehnal lidi i sám sebe do práce, vyprávěl o tom, jak to chodí, když si gadžo vezme jejich holku: špatná budoucnost.

Po namrzlém lešení nechtěl šplhat, to nechával mně. Tehdy jsme strašně spěchali, aby nás při únorovém odběru vzorků z mostu nespláchla povodní hrozící obleva, byli jsme unaveni a já jsem utrousil nějaká ostrá slova.

Zdenkovi v té tmě zablýskaly oči:

„Milan, takto se mnú nemožeš hovorit. Nejsem maué dzecko…!"

Přikryl jsem v dešti vrtačku pláštěnkou a položil ji na zem.

„Já vím, že nejsi děcko. Jsi chlap, a kdybys nebyl, ani bys mi sem nepřišel. Promiň; nemyslel jsem to zle. Však to vidíš sám: tohle musíme dokončit, než přijde voda."

Dívali jsme se chvilku na sebe a v černých očích kmitl úsměv.

Jeden běloch a dva cigáni se mnou tehdy pracovali v drsných podmínkách únorové oblevy nepřetržitě čtyřicet sedm hodin. Když jsme ráno odjížděli, potok vystoupil z břehů a o pilíře se lámaly ledové kry.

Jsou jiní, to ano. Mnozí jsou zkažení, to ano. Jsou mezi nimi darebáci a zloději, to ano. Mají krásné písně a milují své děti. V souhrnu to nemohou být špatní lidé.

Život nás vidí.

To je vše, co mohu o cigánech říct.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama