Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Deníček z Yangshuo II – Řeka Li

Dneska jsem se koupal v řece Li - ale po pořádku: řeka přišla na řadu až někdy odpoledne. Můj den začal ještě za tmy. Může za to má slabost pro sezení na terase s čajem.

Cvičení začíná v sedm a já jsem vstal před šestou. Tiše jsem seběhl do jídelny, v ruce svůj český hrnek-bucláček, kterému je snad dvacet let a provází mne na cestách, pokud zrovna nemusím přísně hledět na váhu zavazadla. Keramika je sice těžká, ale nádherně se z něho pije čaj.

Ráno na terase: je teplo, jaké doma nad ránem nebývá ani v létě, snad dvacet stupňů, možná víc. Přesto je ochlazení vůči vlhkosti vzduchu natolik výrazné, že ze střech crčí kondenzující rosa téměř proudem. Vlhkým vzduchem putují vůně: pomelo, mandarinky a jiné citrusy, jejichž jména neznám. A za nimi bohaté spektrum těžkých vůní, které připomínají tropický skleník. Závan smradu ze spáleniště – to soused ve vedlejší zahradě včera pálil odpadky.

Kohouti kokrhají stejně, jako u babičky za mého dětství. V dálce se probouzí ruch města a obloha za hrotitými homolemi jasní. Během několika desítek vteřin je den.

Reklama

Čaj jsem dopil, sbíhám po schodech pro horkou vodu. Mistr Zhang už je vzhůru a usmívá se zeširoka: ni zao, pozdraví mne dřív, než stačím vydolovat pozdrav ze své pomalé paměti – už nemusím dolovat, odpovídám – ni zao, dobré ráno, mistr Zhang ukazuje nahoru na terasu, já přikyvuji: za chvilku začínáme, je skoro sedm.

Obhlížím z terasy krajinu: ještě čekáme, na ranní cvičení přijdou Joe, Chris a Sid, Angličané; možná i někdo další. Nepočítám dny, v daném okamžiku vlastně nevím, jak dlouho tu jsem. „…a buď tu jako doma,“ řekla Mei, když jsme vyřídili formality mého pobytu zde, možná to ani neměla říkat. Založením kočovník, jsem doma všude, kde ulehnu a spím.

Cítím se tu jako doma.

Rozcvička trvá půl hodiny a druhou půlhodinu cvičíme qi gong („čikung“). S tímto cvičením jsem zatím neměl toho druhu zkušenost, kdy při některých cvicích paže a ramena svírá bolestivá železná obruč. Ale je to dobré: co bolí, to posiluje, je to přesně tento druh bolesti. A klouby mezi obratli a žebry se při ní probouzejí do života.

V osm hodin je snídaně, kterou připravuje kuchařka, zatímco my cvičíme.

Jídlo je vždy u kulatého stolu, na kterém je otočný podnos s kruhovou skleněnou deskou. Uprostřed stojí hrnec s rýží nebo rýžovou kaší, kolem dokola jsou mísy s různými chody, jichž je zpravidla o jeden víc, než je strávníků u stolu: placky sladké i slané; vařená, na prudko osmahnutá, syrová i nakládaná zelenina v různých kombinacích a způsobech dochucení; tofu (do dneška jsem netušil, jak dobré může být tofu), smažená vajíčka; nudle-špagety zpravidla rýžové nebo z tofu nejrůznějšího druhu, pikantní omáčka k dochucení… kdo si to má pamatovat? – ale dobré je to, co dobré – přímo prudce jedlé a je toho hodně. Ještě, že mám duté nohy, jinak bych to opravdu neměl kam dávat.

Strávníci sedí kolem stolu a nabírají si do jídelních misek, kolik a na co kdo má zrovna chuť. Nesnězené zbytky (kosti, slupky,…) se dávají před sebe na stůl a po jídle se shrnou do vyjezené misky. Estetická měřítka jsou jiná, je to jednoduché, praktické, stůl se po hostině utře a je poklizeno: nikdo nelamentuje nad zničeným ubrusem. Zvykám si rychle – jak by ne; jako doma.

Čaj se pije pořád a – pokud nejde o degustaci v čajovně – ne tak obřadně, jak se někdy má za to. Čaj ve své domovině je na naše poměry nesmírně kvalitní; domácí ho nasypou do hrnku, zalijí horkou vodou a po vypití opakovaně zalévají znovu a znovu, dokud se jim zdá, že má nějakou chuť (má ji dlouho). Když už nemá, vyloužený list se vyhodí na záhon a tak to jde celý den.

Dopolední cvičení je od 9:30 do 11:30 a ve 12:00 je oběd. Oběd probíhá obdobně, jako snídaně, jen jídlo bývá podrobeno náročnější přípravě. Následuje pauza do 16:00 a pak se zase dvě hodiny cvičí. Po cvičení je večeře, stejného ražení, jako oběd.

Po večeři následuje odpočinek nebo noční život, podle libosti.

V polední pauze jsem vyrazil na řeku.

Jelo nás několik: Mei vzala na svém elektrickém skútru Slovinku Milu, mistr Zhang jel rovněž na skútru; mladý francouzský pár, několik Angličanů, jeden Američan a jeden Čech pak jeli na bicyklech. Bylo to kousek a řeka byla úžasná.

Voňavá, průzračná, asi 100 m široká řeka, mírná, s jemným nádechem do zelenava, jak někdy mívají horské bystřiny. Teplá, teplejší, než moře v Chorvatsku. Jako každá sladká voda ve srovnání s mořem „řídká“, méně nadnáší. Písčité pláže, štěrkové výspy valounů z tmavého kamene. Obrovská hejna velkých vážek, a všude tam, kde u nás rostou olše a vrby, bambusové houští o rozměrech olší a vrb, i větší. Zelená tráva a v dálce pasoucí se buvoli. Nádherná stříbrná stuha, vinoucí se mezi skalnatými homolemi okolních kopců.

riverLi600-1.JPG

Ostatní se vrátili, ještě jsem chvíli zůstal. Myslím, že všechny řeky světa šeptají stejným jazykem; poslouchal jsem ten šepot, občas zmáčkl spoušť fotoaparátu a znovu poslouchal to hluboké přírodní ticho.

Odpolední cvičení jsem stihnul a ještě před tím jsem si stačil dát i čaj.

riverLi600-2.JPG

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama