Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Deníček z Yangshuo – Intermezzo II

Je neděle a já lenoším. Tady je všechno jinak, ani to lenošení není, jak doma. Je škoda zůstat ležet a nevstávat před rozedněním. Vařím čaj, sedám na terasu - je teplé ráno a za chvíli vyjde slunce. V dlaních hrnek s voňavým horkým čajem, listuji v dojmech z posledních dní: jací ti Číňané vlastně jsou?


Jací ti Číňané vlastně jsou (I)

Konečně první hodina v Číně, kdy mám čas vydechnout a v klidu posedět, čas zamyslet se a dívat se kolem sebe. Jsem v letištní hale letiště Baiyun v Guangzhou a čekám na odlet. Za hodinu a půl mi to letí do Guilinu.

Pomalu dorážím poslední českou svačinu. Vlastně je to přelomový okamžik: následující svačiny budou po celých čtrnáct dní jen čínské. Čínská bude voda, kterou budu pít, čínský je vzduch, který budu dýchat celé dva týdny. I teď, svačina-nesvačina, zatímco v poklidu dýchám, do mne proniká a usazuje se ve mně kus Číny. Zatím je to příjemně normální.

Pozoruji lidi kolem sebe.

Reklama

Proud cestujících se žene oběma směry. Se zavazadly i bez, někdo jde pěšky, někdo se veze pohyblivým chodníkem, někdo strašně spěchá a po jedoucím chodníku proto kráčí nebo dokonce běží… typická letištní scéna: nemít všechny tváře asijské rysy, klidně by to mohlo být i v Ruzyni – je tam vůbec pohyblivý chodník? Tak dlouho jsem tam nebyl…

Děti využívají chodník jako atrakci a provozují na něm různá alotria: utíkají tam i zpět, nebo se vezou po jedoucím zábradlí, aby je maminky vzápětí zpacifikovaly s výsledkem nevalným – jenom na chvilku. Skupinka odrostlé mládeže chodník ignoruje, hlasitě se mezi sebou baví, pošťuchuje, překřikují jeden druhého. Osamocené slečny posedávají v klidných koutech, v ruce mobil, prstíkem vyťukávají moderní morseovku textových zpráv. Osamocený mladík má na uších sluchátka a v ruce walkman, podupává a nepřítomně se směje do prostoru kolem sebe. Rytmický šum ze sluchátek slyšíme všichni okolo. Starší pár si dotčeně odsedává od nevnímajícího mladíka.

Děti, mládež, mladíci a slečny, pánové a paní, dědečkové a babičky – nesou zavazadla nebo táhnou kufry na kolečkách a nebo jdou na lehko. Scéna tak obyčejná, že by člověk neřekl, že je tisíce kilometrů od domova, na druhé straně světa.

Překvapivé na tom je, že to překvapivé vůbec není. Málo zvláštní, málo exotické. Ale na druhou stranu je to uklidňující.

Číňané na první pohled vypadají úplně normálně, úplně obyčejně, takže vlastně dobře.

Ale uvidíme, dejme se překvapit: třeba se z nich ještě něco zvláštního vyklube.

Hodina uplynula a letištní úředník otevírá boarding gate. Hromada Číňanů a jeden cizinec spořádaně nastupují do letadla.

Jací ti Číňané vlastně jsou (II)

Co já vím…? Možných odpovědí je nepřeberně mnoho.

Včera večer jsem vyrazil do města. Bylo potřeba koupit sušenky k čaji pro chvíle siesty a taky jsem se chtěl podívat po nějakém knihkupectví. Jeden můj spolužák, Američan a jinak asi Žid jménem Mark, koupil v Guangzhou skvělou učebnici čínštiny – co kdyby byla k dostání i v Yangshuo? A ještě jeden důvod jsem měl: chtěl bych si koupit kolo, kola jsou tu dobrá a cca třikrát levnější, než doma. Neděle je na dohled, s kolem by mi bylo lépe. Prochodit lze kdeco, ale na kole bych toho viděl mnohem víc.

A tak jsem coural nočním Yangshuo a pozoroval život.

Číňané jsou hezcí. Všechny možné typy tváří a odstínů pleti, vlasy a oči černé, rysy samozřejmě asijské. V takovém množství lidí však „asijskost" ustupuje do pozadí, ba vytrácí se; začínám nacházet překvapivou podobnost s typy lidí, které znám u nás doma: tohle je Hana, to je Ivoš, tohle Helena, Andrea, Martin i Martina nebo Tomáš… všechny ty varianty rysů, typů, pohybů i gest jsem už někde viděl. Jsou to pořád ty stejné charakteristiky a znaky, jenom tady nosí čínský kabát.

Jeden podstatný a příjemný rozdíl tady je: zatím jsem nepotkal osobu s nadváhou, jen jednu jedinou, a to byla… no, prostě, nebyla to Číňanka.

Číňanky jsou krásné a vybral by si každý, pokud by nehledal baculku. Křehké i pevné, velké i malé, všechny možné kombinace a všechno mezi tím, štíhlé a sportovní – čímž jsem na sebe prozradil své preference. Vím, nejsem objektivní, ale jak bych mohl? – krása není ani ve tváři, ani v těle, nýbrž v oku, které se dívá.

Samozřejmě zasloužím, abyste se na můj účet zasmáli – dohání mne tak moje špatná karma. Jako kluk jsem prožil pár let v Káhiře a měl jsem kamarády mezi arabskými kluky; dodnes mám v živé paměti, jak byli celí pryč z našich děvčat a jak já jsem se tomu smál. Omare, Táriku, Ahmade, odpusťte mi. Při Bohu, teprve na stará kolena v Yangshuo jsem pochopil, jak vám tehdy bylo. Wallahi.

Nevím, proč se o Číňanech říká, že jsou žlutí. Podle mého oka žlutí nejsou, alespoň ne ti, které jsem viděl.

Jsou černovlasí a černoocí, to ano; a ta čerň je jako uhel, s modrým odleskem havraních křídel. Odstíny pleti jsou však velmi proměnlivé.

Někteří Číňané jsou daleko bledší, než mnohý běloch – Evropan. A jsou i tací, kteří mají pleť až cikánsky tmavou, a také všechny odstíny mezi tím v Yangshuo uvidíte. Snědost je ale často reakcí na sluneční záření; tam, kde není kůže pravidelně osluněna, bývá bledá s lehkým nádechem bílé kávy, připravená nastavit slunci pigmentový štít. Žlutého Číňana s šikmýma očima a rýžovým slamákem, jak vídáme na komiksových obrázcích, jsem zatím nepotkal.

Pokud jde o šikmé oči, taky je to trochu jinak, než se u nás doma kreslí. Rozdíl mezi čínskou a českou tváří je především ten, že nám z tváře vystupuje více nos a Číňanům lícní kosti. Pověstné „šikmé oči" zdaleka nejsou tak nápadným rysem, jsou-li vůbec.

Mohu-li se spolehnout na své pozorování, pak čínská štíhlost má dvě hlavní příčiny: způsob stravování a všeobecně rozšířený sport.

Strava je založena na rýži, nudlích a plackách, obsahuje nepříliš mnoho masa, což je ovšem relativní a variabilní popis, a především hory zeleniny a ovoce, syrové i upravené na všemožný způsob. Sladkostí je pomálu.

Pokud jde o sport, zdaleka ne každý cvičí taijiquan. Ráno před východem slunce je však nábřeží a přilehlý park plný sportujících, a to všech věkových kategorií – od mládeže až po staříky a stařenky, nad jejichž sportováním bychom si v naší vlasti nejspíše ťukali na čelo, a neprávem. Tak, jako v našich parcích jsou atrakce pro děti – prolézačky a podobně, v Yangshuo tu roli zastávají cvičební stroje, podobné, jaké známe z fitcenter, jen obyčejnější a lacinější. To nářadí je v permanenci celý den, pořád na něm někdo cvičí, nikdo je nezničí a neukradne. – Toto bychom mohli okamžitě okopírovat, vřele doporučuji.

Číňan je mazaný – bez okolků zařadí do života vše, co shledá jako prospěšné, a neohlíží se na nic, ani na autorská práva ne. Kdybychom mu oplatili stejnou mincí a okopírovali, respektive přisvojili si jeho způsob stravování a vztah ke sportu, věru, že bychom škodní nebyli. Prodělali by jen lékárníci.

Domů (domov kočovníka je tam, kde zrovna uléhá ke spánku) jsem se vrátil s ovocem, sušenkami a několika balíčky čaje. Ani knihkupectví, ani obchod s jízdními koly jsem cestou nepotkal. Ale byl to pěkný večer: díval jsem se a přemítal, jací ti Číňané vlastně jsou.

Jací ti Číňané vlastně jsou (III)

William je bezva kámoš a je s ním sranda. Dokonce větší, než on sám tuší: pozval nás, Mei a mne, do evropské restaurace na pizzu a vídeňský řízek. Není to legrační? Deset tisíc kilometrů od domova, v srdci jižní Číny, jdu se svými čínskými přáteli na něco tak exotického, jako je vídeňský řízek.

Poučné a působivé je uvědomit si, jak své naučené, osvědčené a zažité zvyklosti přenášíme do nových situací.

Dívám se na Wiliamova kamaráda, jak zápasí s příborem a pizzou. Stejně tak určitě vypadám i já, když snídám za pomoci jídelních tyčinek rýžové nudle – a to vím, že tyčinky ovládám docela bravurně.

Mei rozhodla, že my dva si dáme dohromady vídeňský řízek, zatímco William a jeho kamarád si dají dohromady pizzu. Jako Evropanu mi to přijde docela intimní, dělit se s půvabnou učitelkou taijiquanu o jídlo z jednoho talíře. Ale Číňané se u stolu o jídlo dělí běžně: William zašmátrá svým příborem v našem talíři a ukrojí si naprosto samozřejmě kus našeho řízku. Vzápětí nám ho ovšem nahradí pořádnou porcí ze své pizzy. A aby ta sranda byla úplná, Číňané si objednají pivo a Evropan si poroučí zelený čaj. Společně dojídáme, co je na talířích, povídáme, s ohledem na mne převážně anglicky a čínsky jen tak trochu.

Tak jací ti Číňané vlastně jsou?

Jsou prima. Číňané i Číňanky.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama