Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Deníček z Yangshuo IV – Vykročení k Sedmi hvězdám

Vykročení k Sedmi hvězdám je jeden z pohybů jedné z mnoha sestav taijiquanu. Ale Sedm hvězd je také čajová plantáž poblíž města Yangshuo. Co bych to byl za čajomila, kdybych ochutnal a pil, ale nevyužil možnosti navštívit a spatřit, ba co více, možnosti být osobně přítomen sklizni?

Ochutnat Zelené jaro, jarní sklizeň z plantáže Sedm hvězd, je vrcholný zážitek – a navštívit onu plantáž je zážitek neméně vrcholný, už jen proto, že cesta tam vede deset kilometrů do vrchu, a pěkně zostra. Vypravil jsem se na tu cestu na kole.

Kolo

Zatím o tom nebyla moc řeč, ale už je to tak, že v Yangshuo mám své vlastní kolo. Čeká tam na mne, až se zase stavím, a zatím – snad – vozí jiné závisláky na čaji a taiji. Moje vykročení k Sedmi hvězdám začalo tedy skutečně vykročením: do Yangshuo a to pěšky, neboť mé kolo na mne zatím čeká na neznámém místě.

Přijel takhle jednou na odpolední cvičení Joe a povídá – „…hele, koupil jsem si nové kolo, ani moc nestálo."

Reklama

Obhlížím ten bicykl: odpružená vidlice nevypadá zle, hliníkové ráfky a svařovaná hliníková kostra, ráfkové brzdy, jaké znám i doma; přesmykač a přehazovačka na takovém rámu u nás bývají o dost lepší – tohle je spíš horší průměr. Beru kolo do ruky – lehoučké, lehoulinké, bodejť by ne, s hliníkovým rámem. Sedlovku by to kolo sneslo delší i pro mne; Číňané jsou na jihu malí, ale jak na něm pojede Joe, o hlavu větší, než já, to fakt nevím – asi v podřepu, jako místní? V tomhle směru se sinizovat nehodlám, ale fakt je, že na mou postavu by to kolo ještě asi šlo.

„Hmm, nevypadá to tvé kolo zle," povídám, „a co takové kolo stojí?"

„No, nakonec jsem ho usmlouval na šest set sedmdesát pět yuanů," povídá Joe a já v duchu násobím – jeden yuan je asi dvě padesát – páni, a to má hliníkový rám – to fakt není špatná koupě!

K mým toulkám po Yangshuo a touze vidět a zažít co nejvíc přibyla ještě jedna: potkat někde svoje kolo. Těch možností, co by se mi otevřelo! – hned by bylo všechno blíž.

Chodil jsem městem dva dny a rozhodně jsem se nenudil, viděl jsem spoustu zajímavostí, ale obchod s jízdními koly ani jeden. Byly hned dva – v té ulici, kterou jsem nějak podivně a tvrdošíjně míjel; ale třetí den se na mne usmálo štěstí, stejně jako prodavačka v obchodě s bicykly. To sympatické kolo tam viselo na háku, jak už to kola v obchodě, nejsouce ještě prodána, dělají. Prošel jsem celou ulici tam i zpět, navštívil i druhý obchod a potvrdil jsem si svůj pocit, že kolo na mne čeká v obchodě prvním. Vrátil jsem se.

Prohlížím kola a nakonec končím u toho svého.

„Můžu se podívat? Co stojí?"

„Osm set devadesát… je to moc dobré kolo," povídá slečna z obchodu.

Chvilku mlčím, předstírám přemýšlení.

„Jo, dobré jistě je. Jenže je moc drahé…" a obracím se k odchodu.

„Počkejte, počkejte, kolik byste za ně dal?"

„Děkuji – já nevím, já ho vlastně zase tak nutně nepotřebuji, jen jsem se chtěl podívat."

„Počkejte prosím – tak řekněte, kolik myslíte, že by mělo stát?"

Zase chvilku mlčím a předstírám přemýšlení.

„Co já vím – pět set yuanů? Víc určitě ne," usmívám se a mířím k východu.

„Co takhle za sedm set?" vypálí slečna hbitě.

Je to stará hra, na kočku a na myš, a oba ji dobře známe. Pro ni je to denní chleba, já jsem to nastudoval jako mladík během několikaletého pobytu v Káhiře. Oba víme, že ten druhý ví. Je to vlastně podobné, jako svádění a namlouvání, jen cíl je jiný.

A vlastně není: při namlouvání i smlouvání jde o spokojenost obou stran.

„Za šest set," smečuji přes rameno.

„Šest set osmdesát," zní odpověď. (Egypťan by dodal – dobře, ať nevečeří ani moje rodina…)

„Šest set dvacet," vracím úder jak Impérium.

„Šest set padesát," nedá se má sympatická protihráčka.

Odkládám masku nezájmu a otáčím se zpět:

„Tak jo, může být šest set padesát," a nabízím úsměv.

Prodavačka taje; asi bych mohl tlačit ještě níž, ale nešť – já nezchudnu a ona z toho žije.

„Ještě vám přidám tohle a tohle," povídá slečna a ukazuje držák bandasky a plastové blatníky.

„Ne, děkuji, ale vzal bych si tohle a tohle," a ukazuji, neb na to už má čínština nestačí, na ručně stavitelný šroub k sedlovce a zámek na kolo.

A kolo je moje. Než zaplatím, slečna zavolá ze zadního traktu nějakého mladíka, který kolo přejede hadrem a seřídí sedlo a sedlovku podle mého přání. Dostávám paragon, odevzdávám 650,- kwai, zamávám – a jedu. Cestou dvakrát seřizuju sedlovku a při dojezdu do školy už mám své kolo zcela „v ruce". Zamykám na zámek a jdu na kutě.

Ráno při rozcvičce povídá mistr Zhang – „Čí je to nové kolo?" a já: „…no, moje…!"

Mistr Zhang se zájmem zvedne obočí: „A kolik jsi za ně dal?"

„Šest set padesát."

Mistr Zhang se povzbudivě směje: „No výborně! Už se vyznáš v Číně!"

Nadouvám se pýchou jako páv.

Přejde to poměrně rychle během qi gongu, když mě začnou bolet ramena.

 

(pokračování)

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama