Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Deníček z Yangshuo V. – Vyjížďka k Sedmi hvězdám

Kde jsem to minule skončil... už si vzpomínám: zakládám v Číně novou domácnost a do výbavy jsem si koupil kolo.

Aby nebylo pochyb – zakládání domácnosti v Číně nebyl můj nápad a úvahy na to téma se odehrály zde.

Ach, deníčku, deníčku, to jsme to dopracovali! Jihočínský elán je ten tam a za okny i v duši se rozprostírá sychravý listopad ve středoevropském nanicovatém vydání. Ani ten svatý Martin nerozjasnil šero krátkých dní bělostným popraškem. Prkno v garáži strachem potí vosk, že si letos ani snad nezajezdí. Zimní spánek, jarní únava, letní lenost a podzimní deprese – nemít svářečský průkaz, věru nevím, co bych počal: občas totiž zaháním jmenované potíže svařováním. Doporučuji! – elektrody používám dubové či akátové, svářecí agregát je poslední model na CO2, s prosklenými dvířky a plotýnkou – a svařenec sestává z hrnce a červeného vína. Jako struskotvorné přísady užívám badyán, skořici, hřebíček a cukr.

Nuže, nalej, stará, čerstvého do číše – au! však jsem tolik neřekl! – já budu pokračovat.

Reklama

–o–

Jižní Čína, Yangshuo, teplý říjnový podvečer, proháním se městem na kole a poznávám zdejší dopravní zvláštnosti. Zatím jsem objevil dva dopravní předpisy: (1) jezdí se většinou vpravo a (2) kdo má pocit, že nevidí, rozsvítí si světlo. Je to jednoduché a intuitivní, já v noci vidím bezvadně, zvykám si snadno a doma budu těžko odvykat. Ale to mě teď opravdu netrápí.

Tou dobou už jsem věděl, že Mei kdysi provozovala obchod s čajem a že jeho přípravu ovládá stejně dobře, jako taijiquan: vzala mne do obchůdku, který kdysi provozovala její rodina a nyní ho má v držení její kamarádka. Popíjeli jsme čaj Zelené jaro a ten mne zcela uchvátil – tvrdím, že v mé vlasti málokdo pil něco takového a tak dobrého. Mé nadšení ještě vzrostlo, když jsem se z naší čínsko-anglické debaty dozvěděl, že čajová plantáž Sedm hvězd je deset kilometrů od Yangshuo a právě tam probíhá podzimní sklizeň.

Než jsme se vrátili do školy, ukecal jsem Mei, že tam uděláme výlet – hned zítra. Juch!

Leč juchal jsem předčasně: mí spolužáci, zjistivše, že těch deset kilometrů k plantáži je pořád do kopce, ztratili elán a přesvědčili Mei, aby se jelo jinam, a hlavně, aby to bylo po rovině. Výlet byl nakonec pěkný a všem se líbil: jeli jsme na kolech pěšinkou, vinoucí se mezi skalnatými homolemi, kolem rýžových polí a pasoucích se buvolů…

 buvoli.JPG

Pasoucí se buvoli

… vdechovali vůni krajiny, která chvílemi voněla skoro jako doma a pak náhle a překvapivě zcela jinak… Mei, oblečená do růžového hedvábí, na svém elektrickém skútru zapadla do okolní krajiny dokonale, zatímco my, cizinci, jsme všude trčeli a vyčnívali… pěkné to bylo.

cesta1.JPG

Pěšina mezi kopci

Ale na tu plantáž prostě musím: přece není možné urazit deset tisíc kilometrů a nenavštívit čajovou plantáž v době sklizně, když chybí pouhá tisícina již překonané vzdálenosti.

Nakonec mne Mei k Sedmi hvězdám nedoprovázela, musel jsem se spokojit s popisem cesty – a vyrazit sám:

„Tady po té silnici vyjedeš z města," sleduji prst, který dorazil k okraji mapy, „a pak pojedeš… tam… pořád do kopce… většinou po hlavní cestě… a tam někde to je!"

Podle takového popisu se nedá samozřejmě nikam trefit. Mám na to svůj vlastní postup: když mi takto někdo vysvětluje cestu, vůbec neposlouchám, co říká. Snažím se s ním splynout a vnímat jeho pocity. Ty pocity, pokud si je během cesty vybavím, jsou potom jako mapa: cítíte, kde jsou důležitá místa a kdy a kam je třeba odbočit.

Je nakonec dobře, že jedu sám. Kamarádi by celou cestu mluvili a rušili by mne. Takhle si můžu užívat cesty, krajiny, ticha a listovat v pocitech, které jsem dostal od Mei.

Cesta je skutečně – až na ojedinělé výjimky – pořád do kopce, a někdy opravdu ostře. Zastavovat se mi nechce: cítím „to" v nohách, v zádech, v ramenou – jemné, nevyslovitelné vedení, které dobře znám, prošel jsem tak bez mapy rumunské Apuseni i španělské Pyreneje mám to i tady. Dvakrát se mi ta nitka na odbočce ztratí: musím se vracet a hledat a „nasadit" znovu.

Krajina kolem je úžasná, ale nedovolím si zastavit a fotit, to nechám až na zpáteční cestu. Moje „mapa" mne téměř tlačí do kopce, jemné mrazení v zádech.

Tvářnost krajiny dává znát, že cesta do kopce brzy skončí. Za zatáčkou v dálce svítí bílá stavení vesnice. Rozhlížím se, pocit vedení se vytratil. Sjíždím z mírného návrší a po levici, daleko vpředu, upoutá mou pozornost kamenný milník s nápisem, který zatím nepřečtu. Nepřečtu ho ovšem ani zblízka, když u něho zastavím; ale jeden znak přece jen poznávám – ten čtvrtý shora:

caj1.jpg

Znamená právě to, kvůli čemu sem jedu: čaj.

Žluté šipky, načmárané olejovou barvou, hovoří jasně: tudy, to znamená vlevo.

Zmocňuje se mne vzrušení, podobné, jako když jsem coby kluk lezl přes plot na hrušky, ale je to mnohem lepší.

Loknu si z láhve, fotím milník a beru to podle šipek do vrchu.

Zatáčka, zatáčka, pod kolem chrastí štěrk – chtělo by to klipsny – a ještě zatáčka. Za zatáčkou v dálce kopec, na něm zatím neviděné vodorovné řady sytě zelené vegetace. Omyl je vyloučen: čajovníky.

cesta0.JPG

Čajovníky, první pohled

Přijíždím blíž: mé první setkání s čajovníkem v Číně.

Vypadá skoro jako ten, co mám doma v květináči. Je tu ovšem rozdíl: můj čajovník je řídký, listy matné, větve skoro holé. Čajovník zdejší je hustý, svěží, lesklé listy, bohatě kvetoucí pětičetné květy, jasmínová vůně. Ale je to on.

Přehlížím okolní krajinu. Umím si to představit – ranní mlha, vlhký a teplý vzduch, prosycený vůní citrusů a kvetoucího čaje. Sním s otevřenýma očima: tamhle pod vrškem je místo právě tak na můj stan – snad příště :-).

Courám plantáží, cestička střídá cestičku, pode mnou pracují česačky. Vyhlédnu si tu nejšikovnější, je to paní ve středních letech, má hbité prsty – nejsem schopen postřehnout, jaké lístky vybírá a trhá. Filmuji a fotím. Šikovná paní se vehementně dožaduje honoráře za účinkování v mém amatérském snímku. Ale má smůlu, znáte to – hloupý cizinec neumí čínsky a nerozumí. Couráním po plantáži strávím snad dvě hodiny. Pak sedám na kolo, v jedné ruce kameru, a točím téměř bez přestávky celou cestu zpět.

krajina.JPG

Cestou zpět

Do školy se vracím deset minut před koncem večerního cvičení. Mei se na mě z terasy směje: „Tak co, našel jsi? Máš fotky?"

Po večeři promítám zájemcům video a fotky ze Sedmi hvězd a zpáteční cesty.

Navečer se hromadně vyráží do restaurace klábosit. Jedu taky, ale cestou mne přejde chuť. Loučím se s ostatními a otáčím zpět. Vracím se oklikou přes město, kupuji sušenky, hrozny, banány a pomelo a přemýšlím, jestli nezkusit durian, prý úžasně smrdutý a úžasně chutný – ale ztrácím odvahu: co kdyby mne vykázali ze školy?

„Doma" vařím čaj a se sušenkami a ovocem usedám na ztemnělou terasu. Užívám si to… čaj je vynikající, hrozny úplně jiné, než doma, banány jako za mého dětství v Káhiře a pomelo je jako v Číně. Sušenky jsou podobné, jako deset tisíc kilometrů odtud.

Ještě pořád jsem v Yangshuo.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama