Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Deníček z Yangshuo VI – China´s Day

„Kdo se chce jet podívat zítra do města Yongfu na festival?" - zeptala se po obědě Mei. Doma bych na žádný festival nešel, nechtělo by se mi. Ale v Číně je spousta věcí jinak: tak například já - vstávám brzy ráno, chodím brzy spát, jsem pilnější a mnohem zvědavější, někdy spím po obědě a na festival se mi chce, ačkoli nevím, o co vlastně jde.

Jasně, že na festivalu nemůžu chybět: moje rozhodnutí uzrálo dřív, než dozněla ona klíčová tázací věta.

Ráno jsme vstali o hodinu dřív, než obvykle, a seběhli do Yangshuo, kde nás na smluveném místě naložil autobus. Výprava na festival v Yongfu byla docela početná a poměr cizinců k domácím byl tak půl na půl. V některých párech byl ten poměr dodržen s absolutní přesností, ale o tom snad později.

Autobus opustil Yangshuo po silnici, kterou já jsem před pár dny přijel. A shledal jsem, že cestování v noci mne připravilo o nejeden krásný výhled. Autobus uháněl po komunikaci téměř dálničního typu a za oknem se střídalo jedno panorama za druhým: krasové homolovité kopce v malebné krajině. Po hodině jízdy jsme minuli křižovatku s odbočkou do Guilinu, odkud mne do Yangshuo přivezl taxík, a vyrazili směrem zcela neznámým. Projeli jsme městem, jehož jméno vám neprozradím, ač bych rád – zatím jsem ve čtení čínského písma příliš nepokročil. To město je pozoruhodné tím, že kousek za ním se luxusní čtyřproudovka bez jakéhokoli varování proměnila v něco zcela nečekaného.

Reklama

Představte si polňačku, na kterou se vedle sebe vejdou osobní automobil a velmi odvážný protijedoucí cyklista; polňačku, na které však normální cyklista opatrně sleze z kola a počká, až ho automobil mine. Na takovéto – ehm – komunikaci si kupodivu klidně vyhnou i dva náklaďáky, dva autobusy, autobus a náklaďák – beze ztráty kytičky.

Rallye China Bus trvala asi dvacet minut, moc rychle jsme u toho nejeli. Ale zato jsme obdrželi vynikající zážitek: masáž celého těla, spojenou s jízdou na Lochnesce či alternativně s přípravkou na výsadkářský výcvik. Boule se nepočítaly.

A náhle, z ničeho nic, čtyřproudová luxusní asfaltka, kde se vzala – tu se vzala, zase je zpět. Jedeme dál, vstříc novým zážitkům. Málo platné, zevšední všechno: když se příhoda s proměnou dálnice v polňačku a zpět opakovala ještě několikrát, už mi to ani nepřišlo jako nové.

Šest set tisícové Yongfu nás přivítalo tlačenicí v ulicích a všudypřítomnou výzdobou. Zatímco se autobus pomaličku posouval městem, vzal si slovo vedoucí zájezdu – mladý, sympatický chlapík s dobrou angličtinou a tváří, která prozrazovala, že její majitel je buď magnet na průsery, nebo dokonce jejich generátor (spřátelili jsme se rychle, přímo jsme si padli do oka; pochopil jsem, že pravdivá je spíše ta druhá varianta). William – tak si náš sympaťák poangličtil své nevyslovitelné jméno – dříve pracoval ve státních službách, ale za nevhodné chování… no, teď prostě William pracuje v cestovním ruchu.

William nám prozradil, že dnes se v Yongfu slaví Den Číny (1.10. – založení ČLR), současně pojatý jako festival dlouhověkosti. Yongfu, pokud to nevíte, je městem dlouhověkých. Na šest set tisíc obyvatel tu aktuálně žije 32 lidí, kteří mají více, než sto let. A nejde o žádné trosky na jednotkách intenzivní péče – ti lidé normálně žijí a povětšinou pracují. V Yongfu je dokonce ustaven jakýsi vědecký institut, který bádá nad tím, proč právě zde a ne jinde. Nejnovější objev – jak pravil William – je vyšší koncentrace nějaké látky v půdě – ale ani ten elixír života vám neprozradím, neboť William znal jeho název čínsky, bohužel však ne anglicky. Sledujte deníček – jestli zase vyrazím do Říše středu, třeba se v mezičase William zlepší v angličtině a já v čínštině a tajemství vám vyjevíme.

V Yangshuo si cizince nikdo ani nevšimne, ale v Yongfu, to je jiná. Naše nečínsko-čínská tlupa s Williamem a Mei v čele je středem pozornosti. O našem příchodu je evidentně zpravena i ostraha festivalového areálu. Propouští nás dovnitř a William nás vede na vyhrazená místa kousek před jevištěm. Program začíná, na střechách okolních budov se tísní čumilové, kteří nesehnali lístek. Festivalový areál je ohrazen rudým suknem do výše tří metrů, aby dovnitř neviděl nikdo, kdo neplatil. Zvědavci rozpárali švy a nakukují, ostraha to pozoruje s bohorovným klidem.

Program festivalu je silně středoproudový. Střídají se vystoupení národopisných skupin a populárních zpěváků moderní hudby – ne že bych tomu rozuměl doma, natožpak v Číně. Sem-tam zažertuje konferenciér a časté jsou vstupy – rozhovory s dlouhověkými, kteří jsou přítomni v publiku. V ten okamžik zalituji, že neznám jazyk.

Další, poněkud lokální, atrakcí festivalu je část naší výpravy, jmenovitě Chris a Joe – vysocí, modroocí blonďatí Angličané. Kdekdo je fotí, kdekdo je filmuje, místní televize s nimi dělá rozhovor, který tlumočí Mei. Příští den je to všecko v novinách a v televizi.

DSCF0190_cr.jpg

Cizinci v obklíčení televizních kamer

Má neznalost jazyka je silně frustrující. Trochu mi to vynahrazuje konferenciérka. Jednak je podle mých měřítek skutečně krásná, jednak má vynikající výslovnost, takže – považte! – i já sem-tam něčemu rozumím a mám to jako náslechové cvičení. Moje čínské přátele ponechávají vystoupení národopisných skupin zcela chladnými, zatímco u zpěváků moderní hudby nadšeně vzdychají. Ještě, že tam mám tu krásnou konferenciérku.

Celkově však postupně propadám zoufalství. V poslední vteřině mne zachraňuje Mei, která se zvedá s tím, že dosť bolo festivalu, jedeme na oběd.

Oběd se odehrává v luxusní restauraci za městem. Sedím vedle kanadské sinoložky, která je z festivalu a pobytu vůbec nadšená – tolik studijního materiálu! Paní sinoložka na mne sype informace jako z rukávu a já, coby laik, absolutně netuším, o čem mluví: jedním uchem tam, druhým ven. Proto ani tentokrát vám nic zajímavého neprozradím – ach, ta paměť…

PIC_0027.JPG

Restaurace

Na závěr oběda se zvedá William a informuje nás, že se jedeme podívat na průvod.

Autobus zajíždí stranou od festivalového areálu. Vystupujeme a míříme k místu, které vypadá jako seřadiště. William se dává do řeči s policistou, který nás propouští do areálu. Můžeme chodit po seřadišti a sledovat skupiny, které se v průvodu předvedou: zajímavé masky, artistická vystoupení – věru, teď není pochyb, jsme v Číně.

PIC_0032.JPG

 

Cestou na seřadiště

Nakonec se dotrousíme na místo, odkud jsme vyšli, a čelo průvodu se dává do pohybu. V duchu oceňuji Williama – kdyby nás nevzal na seřadiště, určitě bychom toho tolik neviděli, ani kdybychom pozorovali celý průvod, snad jen z tribuny.

DSCF0228.JPG

Seřadiště

 

DSCF0232.JPG

Artisté před tribunou

William se zřejmě rozhodl, že nás odvede jinudy, než jsme přišli – tak to aspoň vypadá. Že na nás ušil boudu, jsem pochopil až o chvilku později: za naší skupinkou vyrazili artisté na chůdách, před námi nějaká národnostní menšina v kroji… lišák William z nás udělal součást průvodu. Bylo to od něho velmi čínské: prospěl nám (ukázal nám, co bychom jinak neviděli), sobě (tedy, doufám; každopádně na sebe upozornil, snad v dobrém) i průvodu. V čem prospěl průvodu, mi vyložila ona kanadská sinoložka: oslavné průvody v Číně mají tisíciletou tradici a každá skupina má nějaký symbolický význam a bohužel, nejsem schopen reprodukovat ten proud informací, valící se na mne v angličtině, sotva jsem rozuměl. Byla v tom úroda, počátek, průběh a završení sklizně, vztahy mezi skupinami obyvatelstva, úspěch v práci, harmonie v rodinách… a naše účast? Jako cizinci jsme se stali symbolem vnějšího světa, kontaktu s nímž se Čína otevírá. – Vím, zní to tak svazácko-funkcionářsky, ale tam, v tom přítomném okamžiku, když o tom mluvila paní sinoložka, mi to tak nepřišlo. A tak jsem se smíchem zamával papalášům na tribuně: oni si fotili nás, my je, a všichni fotili všechny.

DSCF02381.JPG

Cizinci v průvodu

Průvod se rozplynul v ulicích města.

Cestou kolem nábřeží se vydali do muzea, kde jsme mimo jiné viděli živou ukázku starého čínského písma a jeho vývoje k písmu dnešnímu.

Po muzeu nás čekala večeře ve stejné restauraci, jako oběd. Tabule byla velmi pestrá, velmi pikantní a navíc se podávalo vynikající víno, které, ač relativně slabé, chutí mohu přirovnat jedině k vínu portskému.

Cestou zpět se k sobě smíšené i nesmíšené páry docela bezostyšně tulily a jeden mládenec to s vínem evidentně přehnal, protože nám na podlaze autobusu předložil k nahlédnutí, co všechno toho večera snědl. Jeho přítelkyně o něj dojemně a láskyplně pečovala celou hodinu, než jsme je vysadili, hned jak to šlo – to znamená na začátku Yangshuo.

Autobus nás vyložil na stejném místě. kde jsme nasedali. Teplou a hvězdnatou nocí jsem kolem řeky došel ke škole a před spaním ještě poseděl na terase s čajem a sušenkami.

DSCF0111.JPG

Tma na terase. Za objektivem čaj, sušenky a já.

To ticho bych vám přál slyšet.

 

–o–

Další fotky naleznete zde .

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama