Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Estetický zákrok

Každá katastrofa má svou specifickou předzvěst, svou bílou vlaštovku, svou černou labuť.

Někdy o nich nevíme, protože k jejich rozpoznání chybí nám předchozí zkušenost: kdo neví, co je tsunami, stojí na břehu moře a udiveně pozoruje mimořádně silný odliv. Někdy ty předzvěsti dokonce záměrně přehlížíme, to když si usilovně přejeme, aby ohlášené události nenastaly. 

O to větší je pak překvapení, které přijde.

–o–

Teď se nějakou dobu neuvidíme, ohlásila sms ze známého čísla. Podstoupím malý estetický zákrok a stavím se až po Novém roce.

Ježíšmarjá, to je ale nápad, pomyslel si; to si nechá u kosmetičky odstranit pihu na nose, nebo co?

Reklama

Nějak si v té chvíli nemohl vybavit, jestli u ní pihu na nose viděl – jako většině mužů, i jemu byly pihy na nosech žen téměř lhostejné.

Něco bych měl odepsat. Ne, buďme upřímní: chci odepsat a pokračovat v konverzaci, jenže jak? – Zkusme něco jemně škádlivého. Zamyslel se a napsal: A poznám tě pak?Neboj, poznáš, přišla vzápětí odpověď, v nejhorším případě mě poznáš po hlase.

–o–

Spokojeně schoval mobil do kapsy: všechno se tak dobře vyvíjelo! Nový rok se překulí, ani nemrkneš – a bude zase tu, jeho nový objev. Zvláštní, pomyslel si, tak dlouho jsme kolem sebe chodili, a teprve teď… Představa, že zrovna ona si připadá málo krásná a potřebuje estetický zákrok, zdála se mu téměř komická: dlouhé štíhlé nohy, pružný krok, jisté a pevné pohyby sportovního střihu, jemná a dokonale souměrná tvář, rámovaná mírně nesouměrným a věčně rozcuchaným účesem nakrátko… líbila se mu právě taková, jaká byla; ale – uvažoval – asi bude potřeba přijmout fakt, že ona sama o tom neví.

Letmo se rozhlédl a chystal se přejít ulici. Mezera ve šňůře aut byla daleko; vzal do ruky zase mobil a očima laskal slova zprávy, která mu přišla od ní. Zdálo se mu, že v těch několika řádcích je pro něho zašifrované poselství, které mu stále uniká – právě tak, jako nám uniká voda mezi zrnky písku spolu s varovnými signály, stojíme-li na břehu moře, když pozorujeme odliv.

Raději by laskal samu původkyni té zprávy. – Mezera mezi auty se přiblížila a on nakročil k obrubníku. – Laskal ji tedy aspoň v představách: dlouhé štíhlé nohy, jemné rty, souměrný obličej, střapaté vlasy… kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Ale nebylo třeba čerpat u cizích, poezie byla po ruce i z vlastních zdrojů:

Pod tričkem nosíš motýla
Babočku paví oko
Dlouho jsi za mnou nebyla
Létal ten motýl převysoko

Motýlku zase dělám chyby
Chytám tě sítí na velryby

Sám před sebou byl na tu báseň velmi pyšný a představil si onu chvíli, kdy své zbožňované vysvlékne bílé tričko, pod nímž prosvítají tmavé dvorce a jemné hroty malých, drobných ňader, stále ještě dívčích, ačkoli patří již zralé ženě, a … – Vykročil do mezery mezi auty.

Podstoupím malý estetický zákrok, procházel v duchu dobře již známý text, a v té chvíli ho dostihl záblesk strašlivého pochopení. Svět náhle ustrnul uprostřed vozovky a on ve chvíli jasnozření seznal, že babočku drobných ňader už nikdy neuvidí. Motýl, kterého z dálky miloval a jemuž složil báseň, zajde obratnou rukou plastického chirurga – a promění se ve standardní trojky. Nebo čtverky. Proboha.

Na fyzické úrovni se záblesk pochopení manifestoval jako kamion, který nedobrzdil.

–o–

Bylo ticho, a jen duch se vznášel nad vodami.

Pak se objevilo plynutí času, den první, a působilo rušivě. Hlasy a světla, která se objevila ještě o něco později, také působila neodbytně, vlezle a mimořádně rušivě; tak rušivě, že sebou ve snaze odehnat je trhnul – a otevřel oči. Hned je zase zpátky zavřel – světlo, které mu do očí proniklo, bylo oslepující – ale už nebylo cesty zpět. Pocit čirého bytí se v záplavě všeho, co se na něj halasně řítilo ze všech stran, beznadějně vytratil. Otevřel tedy oči zpátky do světla, které mezitím někdo ztlumil.

 „Je to dobrý, je zpátky. – Jste v nemocnici, srazilo vás auto. Slyšíte, rozumíte, co vám říkám?“ ozval se nad ním hlas.

Chtěl odpovědět, že slyší a rozumí, ale nechápe a nerozumí. Avšak nešlo to; vydal jen zachrčení a přikývnul.

–o–

„Měl jste neuvěřitelné štěstí,“ řekl k němu primář, když při vizitě před tím pronesl něco nesrozumitelných latinských slov. „Příště se na chodníku rozhlédněte a neskákejte pod náklaďák, vy sebevrahu; už bysme vás taky nemuseli složit.“

„Napište ho zítra na převaz,“ sdělil primář svému doprovodu a obrátil se opět k němu: „Ruce i nohy máte v pořádku, jenom se teď chvilku nebudete usmívat. Až vám z obličeje sundají obvazy, asi to bude chtít menší estetický zákrok, s tím rozhodně počítejte,“ – a než se otočil k odchodu, dodal:

„… v nejhorším případě vás poznají po hlase!“

–o–

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama