Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Hledání východní točny

Motory pod křídly zaburácely a do sedadel nás zamáčkla měkká a těžká ruka zrychlení. „Dívej se z okna, možná, že to zase dlouho neuvidíš. »»» Letíme na západ - náš dnešní den bude o šest hodin delší."

Macoš přilepí nos na sklo okénka a taťoš se mu dívá přes rameno. Ranvej kolem ubíhá, motory zvyšují tah, všechno se náhle nakloní a zhoupne – jsme ve vzduchu a krajina pod námi se vzdaluje. Okamžik startu mám na celém letu nejraději.

Odlétáme ve dvě odpoledne a přistaneme o půl sedmé večer – to je deset a půl hodiny letu, protože odlet je z Pekingu a přistání bude ve Vídni.

Pod námi putuje čínská krajina. Vyšlo nám to úplně bezvadně: celý let se odehraje za denního světla.

Reklama

Když nebudou mraky, uvidíme z výšky deseti kilometrů nádherný kus Země.

Když budou mraky, uvidíme cestou nádherné mraky.

Na tom nelze prodělat.

Dívám se, jak se Macoš dívá z okénka a vzpomínám na sebe v tom věku.

Marika se odlepí od skla, zvedne opěrku, která dělí naše sedadla, a přitulí se: „Taťošu! My jsme tady spolu…!"  – Macoš a taťoš jsou spolu už třináct let. Včera děvčátko, okouzlené Púovým hledáním severní točny; dnes vzpurná školačka a zítra…? Z mlhy budoucího času vystupuje slečna, kterou ještě neznám. – Ale tady je tady a teď je teď: Macoš a taťoš byli spolu měsíc v Číně, dělali tam darebnosti a hledali východní točnu.

–o–

Pod křídly ubíhají hory. Vysoké, okrové a pusté. Kam oko dohlédne, dračí hřbety hor a mezi nimi mlha.

Pak rovina, okrová a pustá – stejně, jako před tím hory. To už je Mongolsko a někde poblíž musí být Ulan Bator; ale není vidět. A zase hory, vysoké, zasněžené, snad Altaj.

Obrovské jezero: podle mapy jezero Hovsgol, kousek na severovýchod jsou hranice Ruska a za nimi jezero Bajkal.

Malebné Sajánské hory: zasněžené a – jak jinak – pusté, ozářené ostrým sluncem. Z výšky 35000 stop jsou ostře patrné solitérní stromy a jejich stíny na sněžných pláních: ty stromy musí být obrovské.

Přibývá oblačnost a pod námi ubíhá lesnatá a jezernatá krajina: jižní část Západosibiřské nížiny, stále bez viditelné stopy zásahu člověka.

Obrazy se ve mně překrývají a skládají do úžasné mozaiky. V tu chvíli je mi jasné: všechny peníze, co mám a co kdy budu mít, utratím za cestování. Mezi ta jezera a pusté hory se musím podívat a šlápnout na tu zem, osahat sníh, kámen a kůru stromů, ochutnat vodu, co tam teče.

Oblačný příkrov vypadá jak zasněžený, načechraný les. Někde pod ním je Novosibirsk.

Míříme na Omsk; oblačnost se vytratila a kam oko dohlédne, nedotčená krajina, jejíž mozaika připomíná fraktálové obrazce. Něžný harmonický chaos, protkaný síťovinou řek.

A zase oblaka a krajina pod nimi. Trasa se stáčí na jižní cíp Uralu, někde pod oblačným příkrovem je Čeljabinsk. Krajina vykazuje občas známky lidské činnosti: zářezy silnic se velmi liší od zářezů řek. V ostrém světle vidím, jak se po silnici plouží světlé a tmavé tečky: auta z výšky deset tisíc metrů.

Za Moskvou, kterou oblétáme širokým obloukem, je lidská činnost na tváři krajiny již velmi zřetelná. Za Minskem krajina připomíná na pohled lesopark.

Nad Polskem se objevuje kupovitá mnohopatrová oblačnost, která dostupuje téměř do naší výšky – tak se mi to aspoň zdá. Mám štěstí a pozoruji letadlo, letící naším koridorem v opačném směru: vzájemná rychlost je – odhaduji – cca 1500 km/h, což je kousek nad rychlostí zvuku. Impozantní pohled na rychle se vzdalující velké letadlo.

Podle mapy přelétáme Vysoké Tatry, ale přes mraky není vidět nic.

Klesání, průlet vrstevnatou oblačností, blechy v dálce se mění v domy, stromy a auta, věci za oknem získávají obvyklé dimenze, drncnutí a zpomalení: jsme na zemi a je to Vídeň.

Ačkoli nás čeká ještě pár hodin čekání a cestování, už jsme vlastně skoro doma:

„…Macošu! My jsme tady spolu…!"

Macoš se přitulí. Ještě hodinu a jdeme na autobus.

–o–

Po měsíci usínám zase mezi svými, pod svou vlastní střechou. Známé vůně, známé zvuky, propadám se do nebytí.

Ale mozaika obrazů z cest je tady pořád. Východní točna tam někde je, mám zřetelný pocit, že jsem ji někde cestou koutkem oka zahlédl – to místo zcela jistě poznám.

Musím se tam vrátit.

–o–

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama