Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Jak jsme dělali na sebe

  „...tak dobře, domluveno, zítra v sedm ráno dva muži na osobní vrátnici," zakončil telefonát můj přítel Pavel Čihák, toho času něco jako výrobní náměstek podniku STOLMA engineering, a.s. Druhý den ráno jsem na zmíněné vrátnici čekal v doprovodu svého syna Tomáše.

„Nazdar, chlapi," – Pavel moc řečí nenadělá – „támhle v té přízemní budově máte dvouhodinové školení, co a jak ve fabrice. Pak mi zavoláte a já vás zavedu na místo, kde se bude vrtat."

Školení jsme přežili a podepsali, hurá, a můžeme začít.

Pavel nás provedl továrním areálem na místo, kde se rozpadala zídka z materiálu, předstírajícího beton. Naším úkolem dnes bude odřezat staré plotovky, vyvrtat jádrovým vrtákem do zídky v náležitých roztečích svislé otvory a do nich osadit nové stojiny na plot. Stojiny budou fixovány ve svislé poloze a následně zality rychle tuhnoucí pevnostní maltou. Celkem se jedná o 22 montážních míst.

Pavel nám neformálně předává staveniště – „…támhle máte vodovod a za rohem je zásuvka. Já se vracím do kanclu a cestou řeknu chlapům v dílně, aby vám sem dovezli ty stojky. Ostatní detaily proberete s nima."

Reklama

Tomáš natahuje prodlužovací kabel, a zatímco já úhlovou bruskou odřezávám staré stojiny (mohl bych je, vzhledem k pokročilé korozi, i odlámat; ale nevím, co by na to řekla zídka), on rozbaluje nářadí – stojan, vrtačku, vrtáky, prodlužovací soutyčí, maticové klíče, pytle s pevnostní maltou, kbelíky, kotvy, míchadlo, sklonoměr, natahuje hadici pro chlazení vrtu vodou. Dělá to pečlivě, dává si záležet – mám z něho radost. Je vidět, že ho to baví; je to jeho první „ostrá akce".

Tomáš ještě netuší, že skutečné školení ho teprve čeká.

Nářadí připraveno, zkorodované stojiny odřezány, půl jedenácté jak na koni a chlapi z dílny nikde. Vybalíme svačinu a termosky s čajem, „nakrmíme vetřelce" – a chlapi z dílny nikde. Sluníčko hřeje, ptáci cvrlikají – a chlapi z dílny nikde.

Chvilku čekáme, ve čtvrt na dvanáct ztrácím trpělivost a volám Pavla:

„Tak kde máš ty borce s trubkama, náměstku? My jsme nachystaní už nejmíň hodinu."

„Oni tam furt nejsou? – já je popoženu."

O půl dvanácté se zpoza rohu vyřítí multikára se stojinami, natřenými šedou základovou barvou. „…vy ste už tady? …sme čekali, že se stavíte na dílně…!"

Polykám ostré slovo – koneckonců, můj manšaft to není – a přecházím k věci: „Ukažte nám místo prvního vrtu. Tome, zavrtáš kotvu na stojan a potom tady s pány rozměříš rozteče."

Tomáš zavrtává otvor na rozpěrnou kotvičku a obrací zraky v sloup: „…no potěš. To není beton, to je sračkolit." A má pravdu: během vrtu nevybíráme jádro, nýbrž vodou vyplavujeme písek. Ale jakž-takž se daří, a zatímco Tomáš pokračuje ve vrtání, pánové z dílny mi asistují při usazování, vyvažování a fixaci stojin. Pevnostní malta, kterou stojiny v otvorech zalévám, teče snad až k zemskému jádru – a taky trhlinami na chodník.

Je po třinácté hodině, za sebou máme polovinu práce. „…no nic" , povídá mi velitel dílenské party, „my budeme končit."

Trvá snad třicet vteřin, než mi dojde, co vlastně říká: jinými slovy, není ještě ani půl druhé, a oni to chtějí zabalit. Při pohledu na zbývajících jedenáct montážních míst cítím, jak se mi rozpínají plíce. Tomáš má údivem spodní čelist pokleslou snad až na prsa – a evidentně nechápe.

Opět polykám a ladím hlas – pokud možno, na neutrál.

„Ale chlapci, kam spěcháte? Děláte přece do čtyř a ještě nejsme hotovi! Nebo myslíte, že to teď tady sbalím, aby vy jste se mohli osprchovat, a zítra ráno sem pojedu lán světa zas? – tak to ne.. Vy tady budete, dokud to nedoděláme, tak to máme domluveno s panem Čihákem. My, my děláme, dokud není hotovo."

Tomášovi naskočí v očích veselé hvězdičky. Ale ne na dlouho: zazní totiž věta, kterou si oba dodnes připomínáme, zazní památná hláška, která se stane tradiční součástí našeho firemního koloritu.

Dílenská parta protahuje otráveně obličeje a někde zezadu zazní:

„…no jo, ale vy, vy děláte na sebe!"

Tentokrát nepotlačuji ostrá slova, ale smích. Jiříkovo vidění bude přejmenováno na Tomášovo.

Uzavírám debatu: „Äle, chlapci. Když sebou hodíme, za dvě hodiny nemáme co dělat. Vy se můžete osprchovat i ve tři a my sem zítra už nebudeme jezdit. Jdem na to."

Od té doby už uběhlo pár let.

Zpravidla se daří a výjimečně se i nedaří; ale když se věci spiknou proti a dochází humor, povzbuzuje otec Tomáše, respektive Tomáš otce, okřídlenou větou:

„…ale tati…! Vždyť my přece děláme na sebe!"

 

PS: na konci takových a jiných podobných příběhů bývá poznámka o tom, že jakákoli podobnost s čímkoli je zcela náhodná. Také se připojuji s obdobným prolhášením.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama