Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Jednu pozemskou neděli

rozhýbal jsem spolu s folkovým klasikem hory sádla a vyrazil jsem - ne ovšem do divadla, ale do kina.

–o–

Už je to dávno a vzpomínky překrývá mlha let. Jako kluk jsem z časopisu vystřihoval komiks, pojednávající o příhodách jistého Johna Cartera kdesi na Marsu, či snad na Barsoomu… bylo to ABC? Byl kreslířem Kája Saudek? Už nevím; mohl bych si to vygooglovat, ale nesejde na tom. Zůstal pocit nezemské atmosféry příběhu a vzpomínka na dychtivé očekávání každého dalšího dílu seriálu. I podlehl jsem ochotně zvědavosti, jak vypadá takové filmové ztvárnění snového příběhu z dětství pomocí technologie dneška ve 3D.

–o–

Reklama

Filmová kritika označuje dílo za propadák. Když jsem, v ruce 3D brýle, usedl deset minut před začátkem představení na své místo uprostřed kinosálu, vybavila se mi povídka Můj první tremp z dílny Šimka & Grossmana: seděl jsem sám v přeplněném kupé. – Což nakonec nebylo k zahození, ale popořádku.

U vědomí, že každé hodnocení je subjektivní, napíšu, že 3D technologie – alespoň v provedení, které jsem si vyzkoušel – není nic, bez čeho by nebylo možno dobře se obejít. Jako technická berlička má snad potenciál podepřít silný příběh, sama o sobě však nezachrání nic. Prázdný sál se dobře hodil: mohl jsem přesedávat z místa na místo, směrem k plátnu i od plátna dál. Příliš blízko k plátnu (pro mne střed sálu a blíž) se dostavoval ne zrovna příjemný pocit, že se děj odehrává někde za mýma očima a pohyblivé objekty bylo obtížné sledovat. Když jsem odsedl od plátna dál, onen nepříjemný pocit zmizel, ale byl vystřídán jiným: objekty filmu byly na scéně sice uspořádány jako 3D, ale samy o sobě připomínaly ploché kulisy, které se na jevišti občas překrývají. – Ne, že by to rušilo, ale mně by 2D projekce úplně postačila.

Příběh sám se odehrává ve dvou prostředích: střídavě na Zemi a na Marsu. Začínáme na Zemi; reálie, v nichž se rozvíjí zápletka, evokují western s přeskokem do sci-fi – což není nic, čemu by průměrně vycvičený divák nemohl uvěřit.

Pak nás příběh přenese na Mars a tady je to o dost horší.

Že je na Barsoomu, jak domorodci nazývají planetu Mars, gravitace zhruba třetinová ve srovnání s gravitací pozemskou, věděl i E. R. Burroughs – založil na tom předpoklad, že John Carter ve svém novém domově se stane silákem a supermanem. Jinak si ovšem spisovatel s fyzikou hlavu příliš nelámal. – Ano, vím, jdu na to příliš vědecky. Měl jsem se nechat unášet sněním a neřešit, že hmota a přitažlivá síla nejsou totéž, o setrvačnosti a rychlosti volného pádu ani nemluvě. Filmaři neměli lehký úkol: kde děj vyžaduje akci supermana, románová předloha pootočí knoflíkem a fyzikální veličiny nastaví tak, aby to vyšlo. Kde by změna fyzikálních podmínek ději překážela, nechá knoflík na pokoji.

Ve filmu je všechno vizuálně realistické – na tomto poli odvedli filmaři dobrý kus řemeslné práce. Dejah Thoris (Lynn Colins) je velmi krásná, John Carter (Taylor Kitsch) je nejspíš fešák, čtyřrucí Marťané jsou zdařilí, v boji věrohodní a koordinace čtyř rukou nemá chybu. I barsoomská zvířena se celkem podařila a thern Matai Shang v podání Marka Stronga neustále tahá za nitky a kdoví proč připomíná Víta Bártu. V průvodních detailech působí Barsoom až příliš pozemsky a právě proto stěží uvěřitelně.

Nakonec se děj přenáší do staré dobré Anglie, kde je opravdu všechno tak, jak by divák ve staré dobré Anglii čekal. Pro hlavního hrdinu je to ovšem pouze epizoda, aby se v závěru vrátil na Barsoom k milované Dejah Thoris a příběh končí: je to vysvobození pro Johna Cartera i pro diváka.

–o–

Když si odmyslím spočinutí okem na Dejah Thoris (pro dámské oko poslouží John Carter), film za mnoho nestál a pověstí propadáku nejspíš slyne právem. Přivedl mne ale k úvahám, které bych možná neudělal, kdybych film neviděl.

Jsme téměř nepřekročitelně limitováni osobně prožitým; co je mimo naši zkušenost, je mimo naši představivost. Přes veškerou snahu vyznívá filmový Barsoom pozemsky, neboť v detailech implantuje do příběhu variace na pozemské reálie. Tvůrci filmu jinak nemohou, poněvadž jiné než pozemské reálie neznají. Tím není nikterak zatracováno filmové umění – jsou ale knihy, které se k filmovému zpracování příliš nehodí: nezemská atmosféra příběhu, která mne coby čtenáře okouzlila, filmařům protekla doslova mezi prsty.

Kniha, jako médium, zprostředkující kulturní zážitek – a teď už nehovořím o Burroughsově románu – pořád má budoucnost. Stejně jako zážitek z filmu je výsledkem interakce divák – film, zážitek z četby je výsledkem interakce čtenář – kniha; druhý případ ale poskytuje daleko větší prostor k interpretaci vnímaného. Snad jsou knihkupectví toho času plná tiskovin, vhodných leda k recyklaci, což je jistě škoda – ale o to neběží.

Léty osvědčený tandem kniha – čtenářova obraznost stále ještě zvládne nepoměrně víc, než sebelepší technika; a to je důvod k radosti.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama