Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Jen Smrt bere všechno

Kdyby jenom psaní... dokonce i bytí samo ze své podstaty je selektivní. A ani to nemusí být činnost.

Už je to dávno: u dveří mi zazvonili nějací svědkové, snad Jehovovi. Nejdřív se přede mnou schovávali za jakýsi časopis, jehož název jsem už zapomněl – snad Strašná Lež, ale možná se ta tiskovina jmenovala jinak.

Na titulní straně byla krajinka s horami a kvetoucí loukou; na louce lev a beránek, kterak spolu žerou trávu.

Vzal jsem je na dvorek – lva, beránka, i jehovity – uvařil jim i sobě čaj, pěkně jsme si popovídali. Ale ohledně lvího vegetariánství jsme se nedomluvili: obě strany měly vytyčeny hranice, které nebylo lze překročit. 

Reklama

–o–

Ba, nikdy se mezi sebou nedomluvíme. Hašteření a neustálé půtky jsou zaklety do samé naší podstaty. Jakmile jednou jsme, vymezujeme se svým bytím vůči tomu, co nejsme. A nedosti na tom: pokud je naše bytí natolik strukturováno, že se můžeme počítat mezi organismy, naší součástí jsou subsystémy, které nám umožňují vytyčené hranice hlídat a posouvat. Z tohoto pohledu je život neustálá bitva o posouvání hraničních kamenů.

–o–

Biolog i byrokrat ví své: funkce tvoří orgán a platí to i naopak – orgán tvoří funkci. Běda, když se orgán nepoužívá! Stává se zbytečným a my, organismy, se takových orgánů zbavujeme. A tady je čertovo kopýtko: některé orgány a systémy jsou natolik životně důležité, že se jich – nemá-li to ohrozit bytí – zbavit nelze. Tehdy je zapotřebí najít pro ně náhradní program, aby se udržovaly v kondici.

Zdravá kůže – hranice těla – je vybavena pro účinný boj s vnějším ohrožením. Pokud jí ale žádné vnější ohrožení neposkytneme (například dlouhodobým umístěním do sterilního prostředí), je po čase nucena udržovat své obranné mechanismy v kondici tím, že napadá sama sebe – což se navenek projeví alergiemi a obecně kožními obtížemi. Ačkoli je to (pro nás, majitele kůže) nepříjemné, je to nanejvýš účelné: kůže se v daném případě chová jako vojenský útvar v době hlubokého míru. Léčit takový stav je jednoduché: stačí opravdický malý nepřítel, malá dávka špíny.

Zkusme zobecnit: má-li (jakýkoli) systém jednat sebezáchovně, musí umět dvojí: přijímat, co do něj patří a co mu prospívá, a odmítat, co není jeho a co mu škodí – jinak by zanikl a v prostředí, které ho obklopuje, by se rozpustil. Mezi tím dvojím musí umět rozlišovat a na tom rozlišení stojí a padá jeho existence.

Proto potřebuje každý společenský systém podnikové blbce a černou ovci: poukazem na ně dává jasně najevo, co do systému ještě patří a co už ne. Černá ovce je čas od času rituálně poražena, aby každý věděl (opustíš-li mne, zahyneš!), a na její místo je vybrán a dosazen nový jedinec.

–o–

Co z toho plyne pro nás: my, organismy, jsme ke sjednocování vybaveny jenom podmínečně a schopnost rozlišení je podmínkou našeho přežití. Ta schopnost musí být neustále trénována a nemáme-li k dispozici jiné cvičiště, pohádáme se alespoň tady na blogu.

Copak se opravdu nikdy nesjednotíme? – Ale ovšem, i to umíme. Bez vytváření hranic to však nikdy nepůjde:

Bloggeři se sjednotí, když jim správce blogu nabídne nové prostředí horší, než bylo to staré.

Občané se sjednotí, když se politici stanou nesnesitelnými.

Sever se sjednotí, jsa napaden Jihem.

Lidstvo se sjednotí, jsouc ohroženo… – no, nechme to být. Ale jakmile kardinální problémy pominou, jakmile je hraniční čára smazána, v rámci kondiční přípravy nakreslíme hranici jinou, třeba méně závažnou, nebo aspoň cvičnou. My a oni: byli jsme a budem.

Dokud vedeme půtky a rozmíšky tady na blogu, není zle.

–o–

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama