Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Jsem v Yangshuo

Ten odjezd byl takový, jaké by snad ani odjezdy neměly být. Všechno bylo napříč, na levačku a naopak: jde to, ale dře to. Ještě dvě hodiny před odjezdem autobusu na letiště jsem neměl sbaleno, ale odjezd autobusu z Brna do Vídně jsem stihl včas.

Zato autobus Student Agency na lince Brno-Vídeň nabral katastrofální zpoždění. Slýchám občas, že nemůže-li člověk chválit, má mlčet – mám? Poznamenám aspoň, že díky Student Agency se mnou plánovaná pohodová dvouhodinová rezerva na letišti proměnila v našlapaných čtyřicet minut a v orientační běh po letištním komplexu, to vše ve znamení hesla kdepak je má boarding gate…?

V Paříži jsem přesedl do letadla trochu většího a tady konečně nastala vytoužená cestovní atmosféra. Mezi pasažéry výrazně ubylo Evropanů a letušky nám daly na výběr, volba těžká: francouzské, nebo čínské menu?

Jedenáct hodin uteklo jako jedenáct hodin, beru svá zavazadla a vystupuji z aeroplánu. Ale překvapení se zatím nekoná: letištní hala je klimatizovaná. Vybírám z bankomatu trochu zdejší měny. Teprve v prosklené bráně letištní haly mne ovane horký a vlhký vzduch, plný vůní, které neznám.

Reklama

Guangzhou, Kanton.

Užívám si to, ale zároveň pátrám, který z autobusů jede do města – mám v plánu nasednout v Kantonu na vlak či autobus a pokračovat ve své cestě. Cítím se bezvadně: horko miluju a batoh Gemma na mých zádech mne, občas ještě nevěřícího, ujišťuje, že mám dovolenou. Utrácím svých prvních pět yuanů za lístek, usedám do autobusu a jedu z letiště Baiyun do Kantonu.

Venku už je tma; pozoruju okolí silnice, světla a svůj odraz ve skle: člověče, ty jedeš autobusem do Guangzhou, víš to, ni zhidao ma?

Vedle mne sedí sympatický mladík, pokukuje po cizinci, který si k němu přisedl – za chvilku se dáváme do řeči, moc nám to nejde – umí anglicky o něco líp, než já čínsky. Já naopak umím čínsky o něco, vlastně o dost, hůř, než Si Yu anglicky. Si Yu je z Chengdu, tam, co nedávno bylo zemětřesení.

Na můj plán, přesednout v Guangzhou do vlaku na Guilin, což je jen kousek od cíle mé cesty, se můj nový známý dívá skepticky: jsou prázdniny a nebudou lístky. Snad noční autobus by teď možná jel, ale představa dalších deseti hodin v autobuse, následujících po již strávených jedenácti hodinách v letadle, mne nadšením nenaplňuje. Si Yu radí zkusit domácí aerolinky – let Guangzhou-Guilin trvá cca 50 minut a letenka moc nestojí, takže naopak to stojí za pokus.

Si Yu je velmi laskav – doprovází mne přímo do prodejního místa a – SUPER!!! – jedno místo ještě je, letenka není drahá a za dvě hodiny to letí. No nemám já štěstí? – mám; drak se usmívá, cítím ho někde vespod. Ještě si s mým novým kamarádem vyměňujeme adresy a maily – do Chengdu mám stejně spády někdy příště, aspoň už tam mám známého. Loučíme se a já jdu na autobus – za dalších pět yuanů se ocitám opět v letištní hale.

China Airlines na lince Guangzhou-Guilin zanechaly nejlepší dojem: na minutu přesné, dokonale čisté letadlo a angličtina v palubním rozhlase – na rozdíl od Air France – je opravdu srozumitelná.

Než jsme snědli jídlo, co nám letušky roznesly, nos čínského Airbusu zamířil k zemi, pilot drsně říznul klesavou zatáčku nad přistávací dráhu, a už to jede – ranvej, hala, odbavení, bankomat – jsem venku.

Je noc, zdejšího času jedna s půlnoci. Vzduch je horký, vlhký, plný vůní, které trochu znám a trochu neznám, v pestré a nové kombinaci.

A teď: jak dál z Guilinu? Ještě sedmdesát kilometrů do cíle.

Letiště je nějakých třináct kilometrů od města; být to ve dne, zvolil bych tradiční cestu: lodí po řece Li. Ale je noc, čekat se mi nechce… odháním taxikáře, chtěl bych se v klidu zamyslet a vcítit do přítomnosti, moc to nejde. Po dlouhém váhání beru mobil a vytáčím čínské telefonní číslo, volám Mei:

To, co říká Mei, je podbarveno růžově, protože při cvičení nosí nejraději hedvábný oděv této barvy. To, co říkám já, je podbarveno modře, protože jsem měl na cvičení modré tričko. V pravém sloupečku – pro pořádek – je to česky, nebo by aspoň mělo být.

– …wei…

-…haló…

– wei, ni hao, ni shi Meijuan nushi ma? Wo shi Ke Mu Lan, xianzai zai Guilin…

-Haló, dobrý den, to je paní Mei? Tady je Milan Kovár, právě v Guilinu…

– (odpovědi nerozumím…

…takže není co překládat)

– Mei, maybe I had better speak English, I didn´t catch what you said.

– Mei, radši bych měl mluvit anglicky, nerozuměl jsem tomu, co jsi řekla.

– (smích) OK, so come to Yangshuo!

– (smích) Dobře, tak přijeď do Yangshuo!

– Is there any night bus to Yangshuo there, don´t you know? Or better take a taxi? It seems rather expensive to me, 300 元 is okay?

– Nevíš, jede do Yangshuo nějaký noční autobus? Nebo si mám radši vzít taxíka? Zdá se mi to drahé, za 300 元  (yuanů), to je v pořádku?

– Probably you cannot get it cheaper now. Call me back in a while, I´ll ask if there is some taxi in Yangshuo available, OK?

– Teď asi nic levnějšího neseženeš, zavolej za chvilku, zeptám se, jestli je tady nějaký volný taxík – jo?

Za chvilku volám zas:

– Hi, have you found some taxi for me?

– Ahoj, našla jsi pro mne nějaký taxík?

-Hi, sorry, no taxi is available here. Take a taxi from Guilin to Yangshuo and when you are here, call me again.

– Ahoj, bohužel žádné taxi není. Vem si taxi z Guilinu a až budeš v Yangshuo, zase mi zavolej.

Taxi vyráží po silnicích rozličné kvality, jak ještě budu mít příležitost seznat – zatím to ještě ovšem netuším. Mrzí mne, že je noc – z krajiny kolem nevidím nic. Projíždíme několika městečky a městy, za hodinu a půl vcelku pomalé jízdy volám znovu Mei:

– So we have reached Yangshuo. Where to go now?

– Tak jsme v Yangshuo, kam teď?

– Let me talk to the driver, I will explain the way to him…

– Dej mi k telefonu řidiče, vysvětlím mu cestu…

– Shifu, ni d dianhua…

– Pane řidič, máte telefon…

Taxík kličkuje ulicemi města a zastavuje u benzinky. Řidič mi vysvětluje, že tady máme čekat na Mei.

Mei na svém elektrickém skútru (polovina obyvatel Yangshuo má elektrický skútr) přijíždí za chvilku, zamyká skútr na parkovišti, nasedá k nám do taxíku a ukazuje cestu. Já pozoruji provoz ve městě a spokojeně žasnu.

Za městem už je tma; kdyby nebylo světel auta, bylo by asi vidět, takhle nás však oslepuje naše vlastní akomodace a kromě kousku světa, který ze tmy vystřihne světelný kužel, nevidím nic. Cítím vlhkosladce vonící blízkou řeku a květinovou vůni s nádechem citrusu. Pak zavoní tlející listí, někde blízko – přece jen není všechno vůně – musí být prase a kousek dál jsou určitě psi, otlučená omítka a zase citrusová vůně… brána, dvorek, světlo, vystupujeme.

Platím dohodnutou částku za taxík, Mei něco povídá řidiči a na chvilku zmizí. Pak se vrátí s povlečením: Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.

Jdeme po schodech, po malinké pavlači, dveře, světlo, postel a stůl. „Koupelnu máš vedle, dole je kuchyň, čaj a horká voda – " a Mei se chystá povléci lůžkoviny. Beru jí věci z ruky: „…to asi zvládnu, vzbudil jsem tě uprostřed noci, jdi spát. A moc děkuju." Mei se usměje, dívá se na hodinky – jsou tři ráno. „Cvičení začíná v sedm. Povídat budeme až pak – dobrou noc!" a odjíždí taxíkem tam, kde nechala svůj skútr.

Nemůžu dospat, vstávám v šest, prošmejdím kuchyň a objevím sáček s čajem a horkou vodu.

Je teplo, je před rozedněním, slunce se probouzí, všude kolem vůně, ptáci, hory v mlžném oparu, sedím na terase a piju svůj první opravdu čínský čaj.

terasa.JPG

Tento den a dalších čtrnáct dní je jenom mých – dochází mi to teprve teď.

Jsem v Yangshuo.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama