Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Když bouchnou saze

Utrhnul jsem se na člověka, kterého si vážím a kterého mám rád - a teď mne to mrzí.

Jak k tomu přišlo? Inu tak: napsala mi Olga. Nenapsala toho moc, vlastně jenom citát. A připsala, že kdyby věděla, jak vložit příspěvek do diskuse, okomentovala by mi takto můj článek Can’t buy me love; že to ale neví, píše mi aspoň mail. A já, hlava horká a dubová, místo abych se radoval, že na můj text vůbec někdo reaguje a že mi Olga píše, vzal jsem na ni berlu mrazilku. – Jestli se Olga urazila, dobře mi tak.

Měla ale v úmyslu komentovat můj text, a kdyby uspěla, dlel by teď její komentář ve veřejném prostoru i s mou prchlivou reakcí. Snad se tedy nestane nic zlého, když obé dodatečně opíšu sem a páru vypustím do míst, kam po právu patří.

—o—

Mimochodem, tohle je k zamyšlení i pro holky a kluci, kteří pracují v Nádvorní četě kultury. Že Olga nemůže, jsouc nepřihlášena, vložit k textu komentář, to je jejich vizitka, svědčící o čemsi. V diskusích je totálně mrtvo a já očekávám, že dalším postupným krokem bude: „…vždyť do těch diskusí stejně nikdo nechodí, zrušme je úplně.“ – Teprve pak nastane ta pravá svoboda slova, poněvadž každý privilegovaný bude moci psát, co libo, a nikdo nepovolaný mu k tomu nebude moci říct ani popel. Hmm, respekt; ale k čemu vlastně?

To bylo samozřejmě jen tak na okraj.

—o—

Olga napsala:

Reklama

Ahoj Milane, okomentovala bych Ti článek přímo na blogu, ale nevím, jak se to dělá.

Lev Roitman: „Drazí přátelé, milí Češi, já jako člověk, který pochází z bývalého Sovětského svazu, vás chci upozornit, že ty uniformy, které mají interpreti souboru na sobě, to jsou tytéž plukovnické uniformy, ve kterých vás sovětská armáda okupovala v roce 1968. Současní (Alexandrovci) se sami prezentují jako pokračovatelé tradic Rudé armády, potažmo sovětské armády – a do těchto tradic patří nejen vítězství v druhé světové válce, ale též intervence v Maďarsku v roce 1956, intervence v Československu 1968, vpád do Afghánistánu v roce 1979, válka v Gruzii v roce 2008 a okupace části jejího území. Na tohle by právě Češi neměli zapomínat. To není jen věc estetiky. Oni sami si dosud říkají „hudební batalion“ nebo „zpívající zbraň“. Tedy ta zbraň, kterou sovětská moc udržovala čtyřicet let své koloniální panství ve východní Evropě a dvacet let ji držela přiseknutou na krku Čechoslovákům.

Já, když dnes po Praze vidím obrovské plakáty na Alexandrovce, mám z toho velmi nepříjemný pocit a trochu se za Čechy jako Rus stydím. (Alexandrovci), to není jen nějaký divadelní armádní soubor, jaký mají i jiné armády. Je to vyjádření nostalgické touhy po imperiální velikosti, touhy po impériu, které neví, kde jsou jeho hranice. Je tam jasná kontinuita od Stalina, za něhož soubor vznikl, až k Putinovi, který ho znovu využívá. Zřizovatelem není ministerstvo kultury, nýbrž armády.“

Zdravím,

Olga

A já jsem odpověděl:

Ahoj, Olgo!

Nejdříve technické detaily: chceš-li okomentovat článek na blogu, musíš se přihlásit (pokud nevíš, jak se přihlásit, napiš). Přihlášenému uživateli je pod články dostupný vstup do diskuse, který nepřihlášený uživatel nevidí. – Soudím ostatně, že to je ten důvod, pro který je nyní v diskusích na RB ono mrtvolné ticho: bariéra komplikací je příliš vysoká na to, aby lidem stála za překonání pro tak prostý úkon, jako je vložení komentáře. Jistě to tak autoři chtěli, poněvadž mlčení pod články je skoro totéž, jako souhlas publika.

K ostatnímu: Ty mi přece článek nekomentuješ, necháváš za sebe mluvit Roitmana. Vzkaž mu, že stydí-li se on za Čechy, je to jeho problém. Já se za Rusy nestydím. – Nechci být příkrý, ale nedalas mi jinou možnost.

Též zdravím,

Milan

Prostě to Olga schytala za Roitmana, a to se stát nemělo.

 —o—

Kdo je pan Lev Roitman, jsem nevěděl, ale našel jsem si na internetech; v kostce: Lev Roitman je bývalý komentátor Rádia Svobodná Evropa, který po více než třicetileté práci v New Yorku, Mnichově a Praze odešel do důchodu. Tak tedy:

Vážený pane Roitmane,

jste si opravdu jist, že uniformy, které inkriminovaný soubor užívá, jsou tytéž, ve kterých jsem coby desetileté dítě viděl mašírovat sovětské vojáky po ulicích českých měst? K dnešku to bude bezmála padesát let; a za tu dobu se ty uniformy musely rozpadnout na veteš – nevěřím, že v CCCP tkali tak kvalitní textil, aby přežil půl století a ještě dnes aby v něm Alexandrovci dělali parádu. Ledaže by ty uniformy byly z čínského hedvábí, které přečká věky – že by tak?

A teď, když jsme odlehčili žertem, vážně:

Píšete-li o kontinuitě tradic v současné ruské armádě, máte jistě pravdu. Co si budeme namlouvat: bez odkazu na tradice se armáda buduje a udržuje těžko; příkladem nám budiž armáda České republiky, která se od svých tradic odřízla téměř zcela a i proto nyní nestojí za nic. Tradice k armádě prostě patří, a odmyslíme-li si armádu německou a japonskou, drží se tradic prakticky jakákoli armáda, na kterou jen pomyslíte. Třeba – namátkou – armáda americká, k jejímž tradicím (kromě podstatného příspěvku k porážce německého nacismu v druhé světové válce) patří i prvenství v použití atomové zbraně proti civilnímu obyvatelstvu, dále pak (bez nároku na vyčerpávající výčet) vojenské angažmá ve Vietnamu, v Afghánistánu, v Iráku, o Kosovu ani nemluvě. Češi – to si buďte jist! – o válečných eskapádách ruské armády dobře vědí, netrpí však selektivní slepotou, aby nevěděli o počínání jiných armád ve světě. Kdyby – hypoteticky – měla US Army své „alexandrovce“, psal byste o jejich, ovšemže hypotetických, vystoupeních stejně?

Vy máte nepříjemný pocit při pohledu na plakáty Alexandrovců, zatímco u mne se ten pocit nedostavuje. Inu, proč ne – pocit je pocit; každý z nás je výslednicí celé své minulosti, Vaše minulost je jiná než moje. Dovolte, abych Vám řekl, z čeho mám nepříjemný pocit já.

Krátce poté, co v osmašedesátém do Československa přitáhla vojska z Vaší bývalé vlasti, nastal ve vlasti mé proces, zvaný normalizace. Nebudu to rozvádět, ale jedním z průvodních jevů normalizace byla cenzura, která předepisovala, jakou hudbu nesmíme poslouchat a proč – západní hudba byla totiž, pokud to nevíte, ideologickou diverzí, šířenou agenty imperialismu. Nepřipomíná Vám to nic? Ne? Mně ano: zase nám, Čechům, někdo vykládá, jakou hudbu máme a nemáme poslouchat. Nevíte, kdo to je?

Také píšete, že se za Čechy v té souvislosti trochu stydíte. To Vám samozřejmě nevěřím, neboť k tomu nemáte, jste-li duševně zdráv, nejmenší důvod.

Zkusme si trochu zapsychologizovat: stud zpravidla pociťujeme, dojde-li k něčemu, co hodnotíme jako své selhání. Dovolte otázku: máte pocit, že jste v něčem, pokud jde o český pokleslý hudební a ideologický vkus, selhal? Uložil Vám někdo za to odpovědnost, a Vy jste jí nedostál? – Tuhle odbočku nebudu dál rozvíjet, vrátím se k jádru věci.

Vy se za nás Čechy, pane Roitmane, nestydíte. Vy nás peskujete, poněvadž máte za to, že nejednáme, jak byste si přál.  – A o tom to je. Několik století zpátky nás pořád někdo peskuje, že nejsme tací, jací bychom měli podle toho či onoho názoru být. Posloucháme ty výtky (a následné represe) porůznu a střídavě – tu z Vídně, tu z Berlína či z Moskvy, pak z Bruselu, z Osla, z Washingtonu; jestli jsem nějakou stolici opomněl jmenovat, prosím, abyste mne doplnil; já na oplátku doplním, že – hádám – můj národ možná toho má už plné zuby. Zatím nás nezkoušel buzerovat, co já vím, snad jenom Rijád a Peking, z kterých dvou ten druhý je mi desettisíckrát milejší. Mám připsat, kam s tím peskováním máte jít? Věřím, že to není třeba.

Máte-li už potřebu se stydět, vezměte si příklad z Němců a styďte se za národ svůj, že byl v čele těch, kdo sem v roce osmašedesátém přitáhli rovnat Pražské jaro do latě. Vím: Vy jste svým angažmá v RFE mnohé z toho odčinil, ba více než to, a pociťovat stud za cizí jednání nemáte důvod. Cítíte-li však tu potřebu, cvičte se ve studu podle chuti – cvičení dělá mistra – a začněte tam, kde to máte nejblíž: v místě svého původu.  Svým kádrováním hudby se nebezpečně přibližujete těm, vůči nimž se vymezujete. Buď to děláte v dobrém úmyslu nevědomky, a pak Vám to musí jednou někdo říct; a nebo tak činíte záměrně, a potom je škoda každé rány, která padne vedle.

A mimochodem: Vy znáte nějaké impérium, které ví, kde jsou jeho hranice?

Srdečně,

Milan Kovár

—o—

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama