Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Má vlast v dobách druhé normalizace

Domnívám se, že podstatou normalizace je proces, kdy veřejný diskurz je systematicky přizpůsobován potřebám moci.

Dnes jistě nikoho nenapadne posuzovat jakost produktů automobilového průmyslu podle kritérií, platných v sedmdesátých letech minulého století: co bylo na někdejší šestsettrojce výkřikem techniky své doby, dnes je dalekosáhle překonáno. Není důvod se domnívat, že zatímco například zmíněná technologie automobilová zažila od oné doby dramatický rozvoj, technologie moci zamrzla v politickém dávnověku.

Dnes máš, řadový občane, (téměř) skutečnou svobodu slova a opravdu si můžeš myslet, říkat a psát, co tě napadne. No řekni sám: není to opravdová demokracie? – Tedy říkej si co chceš; ale dělat, holenku, dělat budeš to, co chceme my. A možná si toho ani nevšimneš.

—o—

Volby v podobě, kterou mají nyní, nejsou v pravém slova smyslu demokratické[1], ač jsou tak mocí prezentovány. Účelem celého představení ve skutečnosti je vyvolat zdání, že občan má na výběr, a dodat tak moci onen žádoucí punc legitimity: byl jsi u voleb? Pak máš, cos chtěl, a nestěžuj si. U voleb jsi nebyl? Dobře ti tak, měl jsi jít; a nemáš (morální) právo si stěžovat. – Je to podobné, jako nedávno zjištěná záliba Čechů v kuřecím separátu: proč by si jinak Češi kupovali místo konzerv s poctivým vepřovým raději lančmít se separátem? Inu proto: konzervy, z nichž Češi vybírají, všechny obsahují separát, a proto není možné vybrat mezi nimi takovou, která by byla z vepřového. – Vraťme se z Kauflandu v Čechách a v Dojčlandu zpátky do politiky: v předvolební v nabídce politických stran není – až na marginální výjimky – nic jiného než konzervy, plněné separátem. Tvrzení, že máme politiky, jaké si zasloužíme, není pravdivé. Je to jen jeden z méně sofistikovaných triků soudobé technologie moci.

—o—

 Mám ženu a čtyři děti a kladu si občas otázku, co bych dělal a jak bych jednal, kdyby mne obava o život rodiny přiměla k tomu, abych opustil místo, kde žiju, a hledal domov jinde. Zatím jsou to pouze úvahy, ale neznáme dne ani hodiny.

Je nás šest, a většina z nás jsou plavci. Ale přesto: kdybych měl jen jednu jedinou záchrannou vestu, dostala by ji má dcera nejmladší. Kdybych měl vesty dvě, druhou by dostalo další dítě podle věku v pořadí. Kdybych měl tři, dostala by ji i má dcera nejstarší. Čtvrtou vestu, kdyby byla, dostala by moje žena. Ne, na čtvrté dítě jsem nezapomněl, ale je to syn, dospělý a silný chlap, od něhož očekávám nejmíň tolik, co sám od sebe; ten by dostal vestu pátou. Vesta pro mne by byla až poslední, šestá – a nejen proto, že jsem bývalý závodní plavec. Myslím, že většina otců, které znám, by obdobný výpočet provedla stejně.

Kdybych v obavách o život i s rodinou prchal před válkou a před smrtí, nečekal bych věru zázraky, vyjma toho jediného: že přežijeme. Pokud by se nám přitom nádavkem ještě dobře vedlo, byl by to luxus. – Nebo nebyl?

 —o—

Reklama

Jak říká vietnamský filmař Duong, s rasismem se v české společnosti příliš nesetkává.  Nerad bych se ukvapil, ale příčinu toho vidím jedinou: většinově Češi nejsou rasisté. I když nás o tom soudobí normalizátoři vehementně přesvědčují.

Tu a tam se někdo pozastaví nad tím, že vietnamská menšina v ČR kupodivu není terčem domnělé tuzemské xenofobie, zatímco ostatní menšiny takovou výsadu nemají: čím to? Domnívám se, že příčinu znám: ačkoli je kultura jihovýchodní Asie kultuře zdejší velmi vzdálena, na jisté základní úrovni jsou ony kultury vnitřně kompatibilní, či alespoň nejsou v rozporu: jde o vztah k ženě a o vztah k práci. Jak velmi případně podotýká izraelský akademik a bezpečnostní expert, Daniel Schueftan [2]:

Kultura, kde jsou ženy rovnocenné s muži, je nadřazena kulturám, které se k ženám chovají jako k dobytku.

Většina mých současníků zná neblaze proslulou Píseň práce, kterou do nás minulý režim cpal u každé příležitosti. Ale její základní myšlenka, ač ideologicky zneužitá, je pravdivá: Vše, čeho člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá. Buď práci čest! – Tvrdím, že kultura, která si práce váží  a její výsledky oceňuje, je nadřazena kultuře, která má práci v opovržení. Všimněte si: s těmi, kdo mají k ženě a k práci podobný vztah jako on, Čech nemá žádný problém. Netvrdím, že na oněch vztazích není co zlepšovat; avšak jejich podobnost nás sbližuje zcela přirozeně, zatímco jejich rozdílnost nás vzdaluje až nepřekonatelně.

A nebo – to je druhá možnost – je židovský bezpečák Schueftan ve skutečnosti pouze nahnědlý xenofob a rasista…

 —o—

Moudrý muž, praví dávná čínská moudrost, zabývá se velkým, dokud je ještě malé. Moudrý muž dává do pořádku, co ještě není zkaženo. A také: kdo bere mnohé na lehkou váhu, mívá mnoho těžkostí. – To všechno je nesporně pravda, a já nedokážu posoudit, zda se touto moudrostí řídili čínští úředníci v dávnověku; evropští mandaríni ale o ní jistě ani neslyšeli.

Západní mandaríni jdou na to jinak: oni se nezabývají velkým, ani když je už tak velké, že jim přerůstá přes hlavu, dnes třeba v podobě Turecka. Není v tom nějaká svého druhu nedostatečnost? Například náš premiér, pan Sobotka. Dbá o svůj imidž, což je správné; ale nebylo by bývalo lepší navštívit místo ortodoncie v prvé řadě ortopedii? Místo rovnátek nasadili by mu korzet. Principielně nebyl by to vlastně ani rozdíl; korzet, to jsou jen taková trochu větší rovnátka na páteř, a s tou má náš premiér patrně problém – postřehli jste, že se Sobotka jede klanět Číně a zrazuje tak demokracii a Evropskou unii? Využívá, lišák jeden, situace, kdy společností rezonují naléhavější události. Jistě vám neuniklo, že o Zemana si při podobné příležitosti otíral holínky kdekdo, ale Sobotkovi jeho zrada prochází bez povšimnutí. Čím to, nevíte?

—o—

Nechme pro tuto chvíli premiéra páchat zradu na demo-unii a podívejme se ještě jednou na Východ. Taoistická filosofie učí, že celek je tvořen bezpočtem vzájemně se vyvažujících protikladů. Jak se to má k dnešku? Inu, tak:

Zdá-li se někomu, že politická scéna hnědne a tíhne k extrému, měl by se především zamyslet nad tím, zda onen extrém nezrodil se proto, aby vyvážil jiný extrém opačné polarity. A jestli třeba nositelem tohoto opačně polarizovaného extrému není on sám. Jestli třeba už zase ideologie není v rozporu s realitou, a tím hůř pro realitu. Jestli třeba nekonáním[3] tam, kde v zájmu občana konat má stát, nedostává občan (a volič!) signál, že se má o sebe postarat sám, poněvadž jinak se o něj nepostará nikdo.

A v tom spočívá problém šibenic na demonstracích, problém rostoucích preferencí různých uskupení s nálepkou extrémismu, i problém ortelu, který nad námi vyzpíval letošní Zlatý slavík: ti, kdo nesou odpovědnost (byla jim svěřena spolu s nemalými pravomocemi ve volbách), nevidí a neslyší signály znepokojení, které k nim zespodu jdou; melou si svoje a k naléhavým otázkám nemají odpovědi – je tedy potřeba nějak je probudit. Pokud si dobře pamatuji z dějepisu, významným markerem skutečného radikalismu v našich končinách jsou až otevřená okna v horních patrech. Sem to snad ale nenecháme dojít – nebo ano? Budíček!

—o—

 Já vím: měl bych na závěr napsat něco pěkného, povzbudivého. Kdesi jsem četl něco v tom smyslu, že optimismus v dnešních trudných časech je naší morální povinností; a to tím spíš, že dobrých zpráv je tak poskrovnu. Na Novinkách tuhle psali, že budoucnost patří chytrým hajzlům – to je bezesporu dobrá zpráva pro politiky, ano i pro ty, kteří politiky nejsou.

—o—

 

 


[1] demokracie, vláda lidu, vláda koho, čeho, 2. pád

[2] Je to váš konec – osvobozující názory Daniela Schueftana, článek v týdeníku Reflex, 37, 10.9. 2015

[3] Je hanba starat se o cizí věci a neznat přitom vlastní (Demokritos).

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama