Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Osedláni minulými životy

Říká se, že někdy touláme se po minulých životech; ale není to spíš obráceně? Netoulají se minulé životy po nás, po lidech? - Ne zcela vážně myšlené úvahy, inspirované jinými vlastními úvahami.

Vědět že nevím, toť nejlepší.
Považovat nevědění za vědění, toť nemoc.

(Lao C‘, Tao-te-ťing, verš 71)

 

Než začnu, vzpomenu na tetu Kateřinu: ona by jistě při této příležitosti pronesla nějaké přiléhavé pořekadlo. Například kolik děr, tolik syslů, kolik hlav, tolik smyslů. A možná by nezůstalo při jednom, ale setrvejme v přítomné chvíli u tohoto jediného.

Reklama

Nerad bych vzbudil dojem, že chci své sysly nastěhovat do cizích děr; téměř každou z následujících vět by jistě bylo vhodné uvést slovy na způsob – domnívám se, že …, myslím si, že…, a podobně. Tím by se však text neúměrně prodloužil a proto zmíněný disclaimer vytýkám sem, před pomyslnou závorku.

–o–

Věci, o nichž nevíme, že jsou

Už tak nějak z tradice bychom měli vědět, že nic nevíme, ale občas se mne zmocní podezření, že je to ještě horší, než se všeobecně soudí: nejen, že nic nevíme, ale ještě ke všemu si namlouváme pravý opak. – Bystrý čtenář jistě postřehl, že nyní hovořím za celé lidstvo.

Ze zvyku říkáme, že máme pět smyslů – ale není to úplně tak, technicky vzato je jich o něco méně.

Chuť a čich jsou dvě variace na jedno téma. Dokud jsme byli prvoky (přirozeně mám na mysli nás, evolucionisty; kreacionisté zatím laskavě vyčkají, než budou stvořeni), zajímal nás v prvé řadě chemismus polévky, ve které jsme se vznášeli. Z potřeby rozlišovat různou její kvalitu povstal smysl chuti a její dokonalejší a hlavně opatrnější bratr – čich. Cesta k nim jistě nebyla tak přímočará, jak já kreslím, ale věřím, že jako zkratka to stačí; později jsme si pořídili schopnost vnímat i změny tlaku, základ pozdějšího hmatu a sluchu. Ještě o něco později se ukázalo jako účelné rozpoznat, zda na nás dopadají fotony, a rozlišovat jejich kmitočet – z této schopnosti se později vyvinul zrak, z našich smyslů nejdokonalejší: uvádí se, že zrak má až 90% podíl na celkovém množství přijatých informací.

A to je všechno.

Veškerá nádhera světa, v němž žijeme, k nám přichází jako kompozice nesmírně úzkého spektra (1) chemických, (2) tlakových a (3) optických podnětů. – My muži jsme navíc hluboce konsternováni vědomím, že i ta nejkrásnější žena je, jak praví klasik, pouhá protoplazma; strašné, že?

Proč ta stručná evoluční exkurze? Inu, proto: považuji za nemyslitelné, že by podněty třídy (1), (2) a (3) byly tím jediným, co je rozmanitost všehomíra schopna poskytnout.

Jistě lze namítnout, že technický pokrok omezenou kapacitu našich smyslů mimořádně rozšiřuje, avšak pozor: jde pouze o rozšíření spektra, nepřidáváme tak novou kvalitu, novou dimenzi: „vidíme“ rádiové vlny i gama-záření, ale pořád to jsou fotony. Měříme rychlost, hmotnost, spin a nevím jaké další charakteristiky elementárních částic, ale představu o nich nám vždy nakonec zprostředkují fotony – třeba ty, co vylétají z monitoru. Myslím, že prolomit tuto bariéru je mimořádně obtížné, ne-li rovnou nemožné.

Podněty typu (1), (2) a (3) jsme se během evoluce naučili vnímat proto, že jejich zdroje vždy nějakým způsobem podstatně ovlivňují naše bytí. Doslova za našimi zády se mohou dít věci, založené na jiných fyzikálních pochodech, než jsme – byť zprostředkovaně – schopni vnímat, a proto o nich nevíme nic; že nás však i tyto hypotetické neznámé děje občas nějak (zřídkavě, nepravidelně, nahodile) ovlivňují, zcela vyloučit nelze. Objektivně existují jevy, které zatím nedokážeme vysvětlit – měli bychom připustit (a jednou snad i prozkoumat) možnost, že příslovečný vítr může vát i z této strany. Nade vší pochybnost platí, že představu o světě, který obýváme, odvozujeme z vnímaného. Domnívám se, že jsou-li někde vrátka do jiných dimenzí, nacházejí se právě zde. A mimochodem: shoda počtu vzájemných kolmic, které přirozeně ovládáme, a počtu typu podnětů, které rozlišujeme, mi připadá nápadná až příliš.

Shrňme to jako hypotézu: je příliš mnoho věcí, o kterých nevíme, že jsou; a je téměř jisté, že je tomu tak.

–o–

Návod k sestrojení duše Frankensteina

Buďme – alespoň pro začátek – materialisty a pokusme se o myšlený experiment. Myšlené experimenty zatím nikdo nezakázal, můžeme si dovolit téměř cokoli.

Pokusme se zkopírovat mozek člověka. Funkci neuronu známe dnes už dostatečně dobře na to, abychom mohli vytvořit nějakou bídnou hardwarovou kopii. Seskládejme tedy umělé neurony tak, jak jsou poskládány v živém originálu, včetně vzájemného propojení. Soukromě odhaduji, že takovýto Frankenstein neožije, ani když zapneme proud. Ožije teprve tehdy – zase jen hádám – když mezi prvky neuronové sítě nastolíme stejné vztahy, jaké panují v živé předloze. Samozřejmě, to je právě zádrhel: jak zkopírovat vztahy (třeba mezi neurony)? Stále jsme ještě materialisté a stojíme před problémem, jak formalizovat vztah (mezi neurony). Pokusím se o to, byť jen vágně: vztah mezi dvěma neurony je soubor všech možností, kterými se může odehrát jejich vzájemná interakce.

Teď, když víme, co je a jak vypadá vztah mezi (libovolnými) dvěma neurony, můžeme vzít všechny vztahy mezi všemi neurony naší živé předlohy a nasypat je do Frankensteina. Vsadím se s vámi o bloggerskou čest, že teprve tehdy Frankenstein ožije.

O Frankensteina ale ve skutečnosti vůbec nejde. Když se podíváme do pytlíku, v němž máme ony zmíněné všechny vztahy mezi všemi neurony (označme VVMVN – kdo se s tím má pořád vypisovat), neujde nám jedna věc: jejich struktura kopíruje strukturu neuronové sítě mozku, k němuž patří, a obsahuje ještě něco navíc (základní struktura je ovšem táž – jinak by nešla na našeho Frankensteina napasovat). – Označme tuhle myšlenku jako M1, mám v plánu ještě se k ní vrátit.

A teď pozor: nechme elektronického Frankensteina spát a vytvořme jiného – třeba z hlíny (Adam, Golem), z emulze, z měsíčního svitu (Sirael), z biologického materiálu, odebraného jeho dárci biopsií z žebra, alternativně třeba i z utrženého čertova ocasu (v obou posledně jmenovaných případech Eva). Bez ohledu na použitý materiál: je-li funkce a struktura táž, lze nosič osadit obsahem pytlíku s VVMVN a výsledek vždy ožije.

Vzhledem k tomu, jak skvělého výsledku jsme dosáhli, zkratka VVMVN se mi přestává líbit a zkusím vymyslet jinou; náš Důmyslný, Unikátní, Šikovný Experiment je toho nepochybně hoden.

Jsem si vědom i toho, že my vizionáři ne vždy dojdeme pochopení, tedy – alespoň ne nutně ve své době. Docela dobře by se mohlo stát, že probuzený Frankenstein, nejsa zcela dokonalý, třeba rozbil by na oslavném banketu skleničku, zničil nějaké dámě šaty či dokonce neomaleně jí šlápl na nohu; tehdy neúspěchem experimentátora osmělení kritikové – však ty vydlabance z redakcí dobře známe – mohli by kupříkladu tvrdit, že jde o debilně uspěchaný školácký experiment a ještě ten den by o tom psali v novinách.  – Ale když člověk fušuje do řemesla Pánubohu, musí počítat i s nepochopením a s nutností tu a tam něco risknout.

–o–

 Myš Lenka M1 na scénu

Dovolme si malou analogii a zkusme se vžít do cítění člověka, který je od narození nevidomý. To zdaleka není jednoduchý úkol: takový jedinec neví, co vnímáme my, kteří jsme o dar zraku nebyli připraveni – a také naopak: my, vidoucí, nemáme pražádnou reálnou představu o tom, jaké je vnímání člověka, který zrakové podněty nikdy nepoznal. Ačkoli sdílíme tentýž svět, vnímáme ho rozdílně.

Pokračujme v úvahách a připusťme na chvíli, že svět je obýván pouze lidmi nevidomými od narození; žijí tady, ve světě se orientují a nemají pocit, že by jim ze sady smyslů, jimiž jsou vybaveni, něco chybělo. A vtom se narodí člověk, který vidí. Odmysleme si všechny možné praktické komplikace, které by taková situace navodila, a soustřeďme se na detail, k němuž mířím: vidoucí jedinec má k dispozici jeden zdroj podnětů navíc, který je mu dostupný díky jeho odlišné (rozšířené) smyslové výbavě.

Náš zrakem obdařený šťastlivec vnímá věci, o jejichž existenci ostatní nemají ani potuchy: vidí stopy člověka v písku a bezprostředně vidí, odkud vedou a kam; vidí mraky na nebi jako jednu z příčin, proč slunce hřeje někdy víc a někdy méně; vidí na obloze Měsíc a rozpozná ho jako jednu z příčin existence přílivu a odlivu; aniž by prováděl složitou analýzu, bezprostředně a z dálky rozpozná, kdy je v potoce voda špinavá a kdy ne. Některé ze zmíněných věcí je schopen spolehlivě předpovědět a z pohledu nevědoucích a nevidomých je téměř kouzelníkem.

My, kteří čteme tento text, sice užíváme daru vidění po libosti, ale že nejsme, vzhledem k předpokládané bohatosti podnětů světa, „nevidomí“ na nějaké další úrovni, s určitostí tvrdit nemůžeme. Může být, že podobně, jako chodec zanechává v písku pláže svědectví o své chůzi odněkud někam, o němž nevidomý tuší jenom velmi málo, i my zanecháváme ve světě svým žitím stopu daleko komplexnější, než tušíme. A možná, jak je stopám vlastní, i tato naše komplexní, monumentální „stopa“ ve světě přetrvá i dlouho poté, co její původce, který z nebytí povstal, do nebytí se zase vrátil. Že tuto stopu, my nevidomí, přímo nevnímáme, nemusí znamenat vůbec nic. Pro určitost dodám, že stopa, o které je nyní řeč, není nic menšího, než výše zmíněné VVMVN, nebo aspoň jeho část.

Všimli jste si, jak se lidské typy opakují? Mezi lidmi se najdou jedinci, kteří – ačkoli pokrevní příbuznost je téměř jistě vyloučena – jsou si v některých aspektech podobní jako vejce vejci: tu pohybovými stereotypy, tu barvou hlasu, jindy určitým rysem v obličeji, nezřídka i rysy povahovými. Psychologové dodávají, že právě mezi těmi, kdož jsou nám v něčem podobni, hledáme si přátele a/nebo partnery. Aniž bychom zabíhali do detailů, jistě má smysl hovořit v těchto případech o nějaké formě rezonance.

A teď se vraťme k myšlence M1. Může být, že kdosi dávno, kdo se narodil, žil a zemřel, byl osobností v mnoha aspektech blízkou osobnosti někoho, kdo žije dnes. Ten dávný někdo po sobě zanechal výraznou stopu, která v sobě nese informaci o jeho životě, a díky rezonanci tuto informaci přejala (a za svou přijala) osobnost nějakého žijícího současníka. Výše popsaný experiment s Frankensteinem ukazuje, jak by k tomu mohlo dojít. – Stopy života, jednou již odžitého, do života se znovu vracejí, a tehdy hovoříme o vzpomínkách na minulé životy. Může být, že to nejsou vzpomínky naše, ale zážitky někoho úplně jiného, které jsme zachytili jako anténa – a pro roli, kterou v nich hrajeme, už dávno máme slovo: reproduktor.

–o–

Chvála materialismu

Myslím, že pozice materialismu není třeba opouštět. Pouze naše pochopení toho, co je hmota, je třeba revidovat.

 –o–

 

 

Na příbuzné téma:

http://technet.idnes.cz/vytvoreni-umeleho-organismu-dj0-/veda.aspx?c=A140327_211955_veda_mla

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama