Reklama
 
Blog | Milan Kovár

„…proč sis vlastně založil blog?“

Proč jsem si založil blog...? Žádné světoborné sebeodhalení nejspíš nenastane. Ale můžeme si o tom povídat - kdoví, kdy zas bude taková příležitost: »»» Ty se prostě vždycky vnutíš v pravý čas.

blogretrospekt.jpg

 

Imagena obrací v prstech skleničku a zkoumavě si mne prohlíží. Oplácím jí stejným: dneska přijela na kole, vlasy má sčesané do culíku, na sobě vytahané vasilo a trenky, které vyšly z módy před třiceti lety. Sluší jí to; sluší jí to stejně, jako cokoli jiného. Neměla by pít, když je tady na kole – ale jí to projde, jako vždycky všechno.

Tu otázku mi položila ona.

Reklama

První a bezprostřední důvod je prostý: zlákali mne. Kdosi mi podstrčil odkaz na svůj zdejší článek a tak se stalo, že jsem objevil blog.respekt. Zabředl jsem do diskusí s místní klientelou a nakonec, když už se mnou nebylo k vydržení, přišel návrh: "Hele, založ si svůj blog". – Ano, takhle nějak to bylo."

„A co před tím – nenapadlo tě, že bys mohl psát?"

„Ale napadlo. Pár věcí v šuplíku jsem tehdy měl, jenomže tradiční cesta ze šuplíku ke čtenáři je neschůdná a strastiplná; vůbec jsem nechoval nějaké naděje, že by si mé texty někdy někdo mohl přečíst. A vidíš: najednou to šlo, a docela snadno – kdo by odolal…? Sepsal jsem jakýsi úvodní text – no, on se vlastně sepsal sám – vyvěsil ho jako první článek… a už to bylo."

„Co ty věci ze šuplíku…?"

„Většina jich tam pořád je, takové esoterično v mém vlastním pojetí, pak taky básně a drobné prózy… některým tématům ještě dlužím pokračování, ale teď je takové nanicovaté období, nejspíš mám zrovna nějaké neshody s Merkurem ve svém horoskopu. – Vidíš, astrologie: to je právě jedno z témat, kde bych měl ještě něco připsat."

„Počkej ještě… když už jsme u toho: je taky pár textů, které byly a už nejsou; a že jich bylo skoro stejně, jako těch esoterických…"

„Přesně tak, jak říkáš: byly a nejsou. Splnily účel a… a – no, co ještě k nim říct."

„Hmm. Něco bys mi říct mohl."

Jo, mohl; mohl bych jí třeba říct, že se mi o tom nechce mluvit. Jenže to už bychom dneska jenom mlčeli a s Imagenou se povídá dobře – škoda promlčené příležitosti. Obracím sklenku, trochu usrkávám a pak ji stavím těsně vedle té, ze které pije Imagena. Smějeme se oba – když jsem nedávno četl, co tohle gesto znamená, koukala mi přes rameno.

„Tak teda dobře, ale musím to vzít zeširoka. – Je to vlastně o tom, jak vnímám psaní blogu tady na Respektu."

Imagena se zájmem zvedne obočí. (Ach, ta neverbální komunikace…!)

„Než jsem tady založil blog, neměl jsem s blogováním žádnou zkušenost. Ale pohybem po článcích a v diskusích pod nimi jsem došel k pocitu, že většina autorů má své stálé čtenáře a že jsou pro ty čtenáře něčím jako redaktory oblíbených rubrik v novinách. To mě okouzlilo a dostal jsem chuť si to vyzkoušet: našel bych taky nějaké „své" čtenáře?

Věci ze šuplíku se k takovému experimentu dobře hodí. Mimochodem, tehdy, při publikování svých prvních článků, jsem zaznamenal detail, který mne fascinuje dodnes: text, zobrazený v prostředí RB, mému oku nesmírně lahodí, vypadá daleko líp, než když je napsán třeba ve Wordu. A jako bonus: chyby a nedostatky (na úrovni, kterou jsem schopen vnímat) v tomto prostředí bijí do očí, přímo na mne řvou. Ačkoli nevím, čím to je, je to dobře.

Brzy po zveřejnění prvních textů jsem zaznamenal další, pro mne nečekaný bonus: zjistil jsem, že mne (a se zájmem!) čtou lidé, u kterých bych to nikdy z nejrůznějších důvodů nepředpokládal. To mi otevřelo trochu oči: viděl jsem, jak zavádějící iluze o lidech někdy chovám, a viděl jsem, že mohu oslovit i lidi, s nimiž nelze komunikovat přímo, nebo s nimiž nemohu komunikovat o věcech, o kterých bych si komunikovat přál. Zcela upřímně a nepokrytě: uvědomil jsem si, že mohu svým způsobem přinutit některé lidi slyšet, co ode mne slyšet nechtějí. Uvědomil jsem si, že si tak můžu – nebo mohl bych – s některými lidmi vyřídit otevřené účty."

„Vyřídit účty? – to zní skoro dobrodružně," upíjí Imagena ze skleničky. „A využil jsi někdy tu možnost?"

„Nakonec vlastně ne, nebo lépe – ne ve velké míře. – Víš, kdysi dávno jsem měl konflikt s redaktorkou jistého časopisu. Náš spor probíhal vcelku nerovným způsobem: ona otiskovala ve svém časopise moje maily, které si patřičně upravovala, zatímco já jsem neměl, kde své reakce ve skutečném znění zveřejnit. Kdybych tehdy měl k dispozici blog.respekt, roznesl bych ji ve spravedlivém hněvu na kopytech. Až teď, s odstupem času, jsem dodatečně rád, že jsem to neudělal. – Ale byl bych mohl, a teď tu možnost mám: mám v Respektu svůj sloupek, jehož jsem redaktorem. Za tu možnost jsem vděčný. A samozřejmě vím, že nejlépe je nechat rybu v její hlubině a nejmocnější zbraně říše ponechat v skrytu."

„Přinutit lidi slyšet, co slyšet nechtějí – není to fakticky násilí?"

„Asi je. Možná je ve mně pořád kus násilníka… ale snad jsem to nedělal příliš nekulturně. Mám já vlastně právo vyrvat ti násilím iluze, které o mně máš? – nikdy jsem to nevěděl a nevím to ani teď. V některých případech jsem si to právo pro jistotu přivlastnil."

„A uspěl jsi…?"

„Snad. Nevím to jistě. Doufám, že ano."

„Jak bys to tedy udělal, kdybys mi chtěl vyrvat iluze, které o tobě mám?"

„Jaké ty bys o mně mohla mít iluze, prosím tě…? Zrovna ty… ale dobře: kdybych tě nemohl oslovit přímo, napsal bych příběh. Napsal bych ho tak, aby ses v něm poznala a abys v něm poznala mne. Naše obrazy by v tom příběhu jednaly za nás a já bych doufal, že si ten příběh přečteš."

„Já jsem ty příběhy všechny četla…" – pozvedá Imagena skleničku.

„…a dokonce dřív, než já jsem je psal," doplňuju se smíchem a skleničky o sebe cinknou. A možná i dřív, než se staly – ale to už si jen myslím.

„Však jo – já jsem neříkala, kdy to bylo," dodává Imagena nahlas a zase postaví svou skleničku vedle mojí. „Tím jsme plavně přešli od důvodů založení blogu k důvodům, proč v psaní pokračuješ. Jsou ještě nějaké další důvody, o kterých zatím nebyla řeč?"

„Já ti ani nevím. Asi jsou – určitě jsou. Ale nejspíš se časem mění. Když si přečtu své starší texty, vidím, že jsem se jako autor posunul do jiné polohy. Jako každý, i já se v čase měním a moje psaní to reflektuje. Neříkám, že je to vždy k lepšímu; ale odraz oněch změn tady zřetelně je.

Teď zrovna nemám – jako autor – příznivé období. Mám obrovskou chuť něco napsat, ale prostě mi to nejde: nejspíš je čas dělat něco jiného. Z nedostatku inspirace bloumám po cizích textech a hádám se v diskusích… snad to zas přejde."

„V diskusích se hádáš většinou proto, že texty nejsou v některém ohledu takové, jaké myslíš, že by měly být… jakou máš vlastně představu o blog.respektu?

Upíjím ze sklenice: portské je skvělé pití, ať si Ivan Derer říká, co chce. Léto je krátce za vrcholem, brzy přijde čas zanechat ohnivé Ruby ve špajzu a v předtuše podzimních nostalgií otevřít snivě vyvážené Tawny. Svatá Anna – chladno z rána, to ví každý. Ale že svatá Anna nosí v batohu čaj Keemun a porto Tawny, to ví málokdo. Těžko říct, která z obou rozkoší stojí výše. – Ale já na to jednou přijdu.

Na co se mě Imagena vlastně ptala? – aha, už vím: na blog.respekt.

„To je otázka. To zas musím ze široka."

Imagena se povzbudivě usmívá. Zbývající centimetr vína ve skleničce nechám raději až na konec.

„Jak jistě víš, Imageno, my dva pamatujem doby, kdy se lidé za gramatické chyby ještě styděli. Vyrostl jsem v prostředí, kde dbát o kvalitu svého písemného projevu bylo normální.

Moje babička i matka byly vyučené švadleny a když mi za dlouhých večerů vyprávěly o svém dětství, mezi vzpomínkami a žertovnými příběhy nechyběly ani historky o nápadnících, kteří se znemožnili svým písemným projevem. Otec mi takové historky nevyprávěl; nejspíš na to neměl čas a možná i jeho pohled na to byl jiný. Můj otec je Slovák, ale podle jeho češtiny bys to nepoznala. Přesto však, kdykoli publikoval, publikoval ve slovenštině, tam cítil jazykovou jistotu, kterou – podle vlastních slov – v češtině postrádal. Při kontrole mých diktátů a úkolů ji ovšem nepostrádal a byl přísnější, než učitelka; stejně tak matka a babička. Nejbližší dospělí, kteří mne provázeli dětstvím, prostě uměli svou mateřštinou solidně psát, neokázale a trvale se v tom zlepšovali a mně to připadalo normální. Taky se u nás hodně četlo, knihy zabíraly víc místa, než nábytek, byly všude.

Tiskoviny byly tehdy plné propagandy, ale po stránce jazykové nastavily laťku vysoko. Sazečem v novinách mohl být jen ten, kdo češtinu ovládal bravurně – tak se mi to dneska aspoň zdá; je to, pravda, už dávno.

Shrňme to: noviny tehdy byly sice tendenční škvár, ale současně byly vzorem dobré češtiny.

Můj názor je ve stručnosti ten: kdo publikuje, stává se – ať chce či nechce – jazykovým vzorem pro ostatní. Stává se jím proto, že ho jiní čtou, vnímají jeho jazyk a snadno přejímají to, co vidí, do jazyka svého. Proto se tak rozmáhá jazykové buranství: veřejně sdílené a všeobecně dostupné, masově čtené texty jsou plné chyb; lidé, jejichž řemeslem je jazyk, svůj nástroj neovládají.

Největším buranem ovšem není ten, kdo neví; je jím ten, kdo si je své neznalosti vědom a je mu to úplně buřt. Nedokáže-li bezvadně psát redaktor renomovaného časopisu, profesionál (!!!), jak to můžeme žádat od amatéra, který si jen tak píše deníček na internetu?

Já ale tvrdím, že můžeme a máme to žádat, právě vzhledem k výše napsanému.

Je-li kdo veřejně činný, právem žádáme, aby byl morálním vzorem.

Zaplavuje-li kdo svět svými výrobky, právem po něm žádáme, aby byl vzorem řemeslné dokonalosti.

Předkládá-li kdo ostatním svá tvrzení, právem po něm žádáme, aby je obhájil.

Je-li kdo veřejně čten, stejným právem po něm žádám, aby byl vzorem dokonalého jazyka."

„Teď ses, můj milý, velmi rozvášnil a v ušlechtilém hněvu ses chytil do vlastní pasti: i ty jsi veřejně čten, a tvůj jazyk, ač se o to možná snažíš, přece jen nelze označit za vzor dokonalosti – kdo lépe, než my dva, ví, že máš v tomto směru ještě rezervy?

„Ano, máš pravdu; slevím tedy – ale nedělám to kvůli sobě. Absolutní dokonalost je dosažitelná jen stěží a musíme se smířit s přiblížením po určitou mez. Teď jde ovšem o to, jaké přiblížení je dostačující."

„…nuže?"

„Imageno, lásko moje," dopíjím zbytek portského a svět se povážlivě houpá, „mám to vůbec říkat? Řekli a napsali to přece dávno jiní – a kdo o to doopravdy stojí, už to dávno dělá, nebo k tomu aspoň spěje.

Takových, co neprošli v plném rozsahu devítiletkou, je fakt málo.

Maturitou se honosí půl národa.

Není málo těch, kteří mají v kapse vysokoškolský diplom.

Jsou i tací, kteří se na některý z oněch stupínků vzdělanosti nepostavili, a přitom by mohli.

Snad mi budeš věřit, když řeknu, že nikomu nezazlívám, pokud nemá maturitu; podle toho opravdu lidi nehodnotím. Ale je snad někdo, kdo se bude chlubit tím, že neumí číst a psát? – Jak říkám: za gramatické chyby a stylistické nedostatky se lidé kdysi styděli a hleděli je napravovat. Tady je klíč k tomu, jaký blog.respekt bych rád někdy viděl.

Políbil bych tě na čelo, ale nemusel bych trefit, to portské je fakt síla.

Dej na sebe cestou pozor, kdo by mi pak zase kladl ty správné otázky…. – Polibek ti schovám na příště…"

–o–

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama