Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Půjčovna buvolů: open soon!

Před časem, někde v diskusi pod článkem, který si už nepamatuji, jsem vyjádřil názor, že západní civilizace celkem nedávno vstoupila do fáze zřetelného úpadku. Zdá se mi, že signály toho stavu vnímám už dlouho - ale na otázku, kde vidím onen bod obratu, v němž se rozvoj změnil »»» v úpadek, jsem tehdy odpovědět nedokázal.

Než nasednete na buvola z půjčovny, kterou snad brzy otevřu, než zmizíte v dunách a prachu cest Hedvábné stezky podobně, jako Lao'C na dobytčeti či Světlana na motorce, zastavte se na čaj nebo aspoň na kus řeči: řeknu vám, co si o tom myslím.

–o–

Bezejmenné je počátkem nebe a země,
pojmenovatelné je rodištěm bezpočtu tvorů.

Lao’C, Tao Te Ťing, verš 1

Reklama

Střídání období rozvoje a úpadku, kterými civilizace periodicky procházejí, není nic překvapivého; kulturám, které nás v čase předcházejí, tuto cyklickou změnu ochotně přiznáváme, poněvadž se nás osobně nedotýká – leda jako předmět výzkumu, na který jsme obdrželi grant. Úpadek naší vlastní epochy se nás však dotýká bytostně – připomíná totiž, že na jiný zajímavý výzkum další grant už nedostaneme, a bude hůř. Není tedy divu, že signály úpadku ochotně nevidíme.

Fáze rozvoje a fáze úpadku jsou odděleny etapou stagnace, která je ovšem spíše pomyslná: je to údobí, kdy probíhající změny jsou natolik pomalé, že nejsme schopni je zaregistrovat. Jako když vrcholí léto: svatojánská noc projde kolem nás nepozorována a najednou s údivem zjišťujeme, že dny se krátí.

Kdybychom zpodobnili vývoj civilizace periodickou křivkou, jejíž parametry známe, bodů obratu bychom se snadno dopátrali: hledali bychom lokální maxima a minima, jak nás učí matematická analýza. Aproximace vývoje civilizace periodickou křivkou: řekněte sami – není to skvělé téma, které si zaslouží grant?

O grant jsem zatím nepožádal a předběhnete-li mne, nebudu se hněvat. Mám jakési polovičaté řešení, k němuž mne přivedlo spolupůsobení několika zdrojů: samozřejmě a především jsou to plodné diskuse, probíhající v prostředí Blog.Respektu, dále jeden novinový článek, jehož zdroj jsem sice ztratil, ale přinesl mi podnětnou informaci, a v neposlední řadě vlastní práce, z níž budu citovat.

Začněme tou citací:

My, lidé, se od svých chlupatých bratří lišíme jen málo, daleko méně, než si ve své samolibosti ochotně namlouváme; a moderní genetika zdá se to jen potvrzovat. Jednou z věcí, kterou se tak významně odlišujeme od jiných druhů, je propracovaný systém předávání informací, získaných předky, našim potomkům. Troufám si tvrdit, že právě štafeta vědění, kterou si předávají generace, činí člověka člověkem v tom obecném smyslu, jak mu rozumíme dnes. Není proto s podivem, že jedinci, kteří předávání oné štafety osobně zajišťovali, požívali snad ve všech kulturách privilegovaného postavení a všeobecné úcty, která jejich autoritu stavěla na roveň autority rodičů.

Systém předávání informace – říkejme mu třeba vzdělání – nás zvýhodňuje nejen jako druh v konkurenci jiných živočišných druhů, ale také jako jedince v rámci vnitrodruhové konkurence. Výhoda tak zřejmá, že nepřehlédnutelná, postavila vzdělání na jednu z nejvyšších příček hodnot, spolu s jeho nositelem. Zrodil se učitel a žák.

–o–

Těžké je základem lehkého,
klidné je pánem neklidného.

Lao’C, Tao Te Ťing, verš 26

 

Troufám si tvrdit, že zmíněné vnitrodruhové zvýhodnění mělo v prvé řadě velmi, velmi materiální základ. Ženy našich předků, hledajíce maximum zajištění zdárného vývoje svých dětí, začaly dávat přednost mužům, kteří byli nositeli nejen nejlepších genů, ale taky jakéhosi know-how, zajišťujícího blahobyt. Z toho vyplývá hned dvojí: za vším je opravdu nutno hledat ženu (což je koneckonců dokonale v souladu s filosofií taoismu), a pak je také vidět, že ženy se dodnes vůbec nezměnily. A konečně z toho vyplývá i třetí: zákonitost, která původně rozvoj nastartovala, za jiných okolností může ho i brzdit; například tehdy, když společnost dosáhne stavu, kdy největší přístup ke zdrojům mají chlapi s guľami a sexymozkem.

Jakkoli je dnes vzdělání složitý a vlastně nikdy nekončící proces, jeho prvotní význam spočíval cele v matérii: primárně šlo o přežití a plný žaludek. Naše soudobá civilizace má obrovský potenciál a my, oslepeni velikostí našich zdrojů, tento aspekt vzdělání dnes již neposuzujeme jako stěžejní, přesto se však nesmí z našeho systému předávání informace nikdy vytratit – tím bychom košatému stromu vzdělanosti podťali kořeny. Člověk, který má pocit, že vzdělání není nářadím, usnadňujícím život a zbraní, umožňující přežití, snadno sklouzne do polohy, kdy začne vzdělání, resp. osvědčení o něm, vímat jako šperk, žádaný společenskou konvencí. Pravé kameny pak mohou být nahrazeny laciným sklem, kované ostří lesklou atrapou a diplomy jsou ke koupi a na prodej.

–o–

… co zesílilo, upadá.
Je to proti Tau, a co je proti Tau, brzy zaniká.

Lao’C, Tao Te Ťing, verš 30


Dalším, navazujícím krokem je upuštění od pozlátka, o němž všichni vědí, že je falešné. Rezignace na pravé vzdělání tak logicky pokračuje i rezignací na jeho pouhé zdání; devalvace vzdělanosti je tím dokonána. Společnost, která rezignuje na vzdělanost (rozuměj: též na vědu a výzkum), se odřezává od zdrojů, z nichž původně vzešla. Nemůže mít dlouhého trvání.

Výše zmíněný článek, jehož zdroj jsem zapomněl a který pilný a svědomitý čtenář možná někde v propadlišti internetu dohledá, mi přinesl šokující informaci:

V České republice dožene vysokoškolák středoškoláka v příjmech až po jedenácti letech od dokončení vysoké školy.

Nemám informace, jaká je v tomto směru situace v jiných zemích euroatlantické kultury – snad lepší; pokud se však onen časový interval nezkracuje, není důvod k jásotu.

Označme těch českých jedenáct let jako dobu návratnosti vzdělání Tn a věnujme se dalším děsivým úvahám.

Zvážíme-li, že o studiu na VŠ rozhoduje člověk v cca 18 letech, a zvážíme-li, že oněch jedenáct let jsou téměř 2/3 jeho (dosavadního) života, tedy subjektivně vnímáno nesmírně dlouhá doba – lze se divit, že hodnota, kterou mladý člověk přisuzuje vzdělanosti, bude nejspíš mizivá?

Mně například ke dnešnímu dni je 52 let. Je to skoro totéž, jako kdybych měl investovat s perspektivou 35 let: ačkoli věřím, že se v pevném zdraví dožiju nejmíň stovky, pětatřicet let je pro mne šílená doba. V perspektivě takřka shodné vnímá jedenáctileté období osmnáctiletý člověk.

A tady máme měřidlo, které spolehlivě určí okamžik, kdy v ploché křivce stagnace zvrátí se vývoj v úpadek: je to ona doba Tn, měnící se v čase. Dosavadní povrchní úvahy jsem činil jen v rámci České republiky, bylo by ovšem možné provést je pro každou zemi, kterou řadíme k západnímu kulturnímu okruhu a za Tn vzít např. střední hodnotu všech Tn lokálních.

Okamžik, existuje-li takový, kdy se veličina Tn přestane zmenšovat a začne růst, je okamžikem, kdy (západní) civilizace vykročí k zániku.

–o–

Věnováno Romanu Vidovi

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama