Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Rok Tygra Sudvěje

Jsem králíčátko, praví má nedávno tříletá dcera. Odkládá okousanou kost husího stehna a s elegancí dřevorubce otírá si mastnou pusu rukávem.

Knedlíky a zelí zůstaly nedotčeny: králíčátka, příležitostně měnící se v pardály, zelí a knedlíky občas nejedí. „A teď se lekni a utíkej, já tě budu honit.“ – Ano, je znát, že husa byla na divoko.

Tolik kolik je mi teď už mi nikdy nebude
vteřina za vteřinou ukrajují můj pecen chleba
neklepej na dveře posečkej chvíli můj osude
ještě tolik věcí udělat je třeba
ještě tolik věcí udělat je třeba

Reklama

Letos to nějak vyšlo samo: jsme všichni doma a slavíme v mírném předstihu něčí narozeniny a souběžně též příchod roku Tygra. Sedím u stolu a dorážím, co nechalo králíčátko i ostatní – husa byla opravdu velká. Říká se, že člověk jí, aby žil, ale pravdy je to jenom půl: já někdy žiju, abych jedl.

Rodina sedí v trávě směje se a snídá
je to rodina šťastného malíře Vojkůvky
najednou přilétá straka a žena říká Vida
podívejte děti nese borůvky
podívejte na ni nese borůvky

Bůhví proč se mi vybavuje kamarád Pavel. Před více než pětadvaceti lety se odstěhoval na chatu kousek dál od civilizace a bydlí tam i s rodinou dodnes. Má dva kluky, o málo starší, než moje dvojčata. Pořádávali jsme u něho mejdany – i tam jsem od stolu odcházel poslední a smáli jsme se na můj účet.

A mně je den ode dne noc od noci stále více chladněji
v průvanech věků mizí mé roky rozmařilé
tohles mi neprozradil Sudvěji ach Sudvěji
že jednou přijde ona chvíle
že jednou přijde ona chvíle

Nejstarší dcera vypráví, kde byla včera na mejdanu. Omyl je vyloučen, ale nechám si to pro jistotu ještě zopakovat. Ano: stejná chata, stejná jména, ale další generace. – Už dvacet let si slibujeme, že se navštívíme – a zatím se místo nás, bez našeho vědomí a přičinění, potkávají naše děti.

Musím mu zavolat – ne, musím za ním zajít a zeptat se ho, jestli ví, koho si na mejdan přivedl jeho syn.

Z mlhy u cesty se vynořili dva bílí bůvoli
něco jim zpívám ale můj hlas zní tak cize
je čas zasévat na poli
a je čas na poli sklízet

Po vydatném obědě se odkutálím k počítači a přijímám a rozesílám z Číny a do Číny gratulace k Novému Roku. Nebude to trvat dlouho a bude čas shánět letenky a vyřizovat vízum.

Staré ženy nosí haleny z šedého batistu
a když je pánská volenka sedí samy v rohu
kulhavý taneční mistr obrací list po listu
ještě tolik věcí dělat mohu
ještě tolik věcí dělat mohu

Ležíme na kanapi a zažíváme. Králíčátko se mezitím proměnilo v pardála a skáče z lavice na zem a ze země, pěkně s rozběhem, na nás – a zpět. „Tatínku a maminko, vstávejte. Už nechceme spinkat.“

Napsal jsem dopisy a rozeslal ty dopisy a čekám
s monogramem tiché naděje na poslední řádce
je čas kráčet odněkud někam
a je čas někam se vracet

Navečer si pouštíme film: Utrpení mladého Boháčka. Ten film mne zamlkne a konečně si pouštím nahlas Sudvěje, který mi od rána v hlavě zní.

Řeka se prodírá koryty a slepými rameny
a pak se v moři doširoka rozprostírá
je čas rozmetávat kameny
a je čas ty kameny sbírat

Velké děti se v kuchyni smějí a překřikují; my nejmenší si před spaním nejdřív čteme knížku, máma potom zhasne světlo.

„Povídej mi pohádku!“

„A kterou? O zlé koze, o Budulínkovi, o třech prasátkách, o tátovi a o Helence, o krtkovi – kterou?“

„…všechny!“

A v tu ránu usne.

Tohle co se děje teď už se nikdy nestane
hromničkou na našich hrobech budou naše knihy
vůně milujících se těl jednou ráno vyvane
z té nekonečné tíhy
z té nekonečné tíhy

Tolik kolik je mi teď už mi nikdy nebude
vteřina za vteřinou ukrajují můj pecen chleba
neklepej na dveře posečkej chvíli můj osude
ještě tolik pláten udělat je třeba
ještě tolik písní udělat je třeba

 

–o–

 

Od rána celý den mi uvnitř hrál a zpíval Jarek Nohavica. To on někdy dělá.

 


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama