Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Stopa č. 12

Už je po Vánocích. Zakládám do přehrávače disk a pouštím hudbu, která někde hluboko zní. Už zase zní - konečně.

Nejtěžší období v roce mívám pravidelně na podzim. V době mezi rovnodenností a slunovratem dne ubývá a s ním i sil: míra elánu a chuti do života je přímo úměrná podílu Dne a Noci.

Už pominula včerejší vůně rozrazilu

A vítr listí konejší v dlouhých vázách stínů

Reklama

Už nemá hlína co by dala a louka co by ukázala

Jen z bramborových ohníčků bílý proužek dýmu

Proč je ta doba pro mne tak tíživá, jen bozi vědí. Snad proto, že v ten čas jednám proti přírodě a proti vlastní přirozenosti: potřeboval bych doznívat s padajícím listím, v poklidu ulehnout a usnout zimním spánkem a brloh opustit až na jaře.

V protikladu s touto živočišnou potřebou mám právě v onen čas nejvíc práce – nebo se mi to aspoň zdá. Převládá pocit, že obrazů, níže vykreslených, nikdy se nedožiju:

 

R:

Tak mě zase zpátky zavolej brzy zjara

Až ta žlutá tráva na lukách bude mladá

Až se zazelená v korunách budu blízko

To až teplé slunce v peřinách bude nízko

 

Dýchám si na zmrzlé a promodralé ruce a přehrabuju se v úrodě podzimu a léta, kterou jsem v létě a na jaře zaséval: teď z ní budu do příštího jara přežívat.


Kdo sváže léto do snopů úrodu už sklízí

Kdo paběrkuje ze strnišť na zimu uklízí

A zbylé klásky sesbírá za sebou dveře zavírá

A že už nemá co by vzal zamává a zmizí

 

R:Tak mě…

 

Oheň v krbu je slavnost. Je to připomínka, že i oheň, který na obzoru zatím jenom slabounce skomírá, zase jednou zaplane v plné síle. Dýchám si na zmrzlé a promodralé ruce a ohřívám se o hrníček se svařeným vínem.

 

Kdo na slavnostech podletí zpívá o podzimu

Jak ptáci na jih odletí připomenout zimu

Že už kaluže odkvétají a dech se na zápraží tají

Ten na zoubek se podívá letošnímu vínu


R:Tak mě…

 

Počasí letošní zimy je bláznivé, ale astronomický pořádek neošálí. Vzduch má zimní vůně, voda ve studánce má zimní chuť, krajina má mlžný zimní kabát. Je ideální čas dát do pořádku sbírku motýlů a s pietou uklidit ji na to správné místo: na smetiště dějin.


Za mlhou mlha schovaná snívá o závějích

A stránka málem dopsaná skřípe ve veřejích

Už končí co se končit má tak ke spaní se ukládá

Počká až mrazy přebolí až se zima změní

S Wabi Daňkem bych neměnil: od jarního tání cítit blížící se listopad – kdepak! Touhle dobou jarní kurýr dotýká se hřbetu svého vysokého koně.

R:

Tak mě zase zpátky zavolej brzy zjara

Až ta žlutá tráva na lukách bude mladá

Až se zazelená v korunách budu blízko

To až teplé slunce v peřinách bude nízko

 

Stojím u okna a vyhlížím slunce. Dospělo už k nejzazšímu bodu na své dráze po obzoru a pomalu, pomaličku začíná se vracet do teplých krajin.

 

Má to zatím hodně daleko.

 

Do ticha ještě zimního pozorně naslouchám, jestli mne už nevolají.

 

DSCF7030.JPG

 

–o–

 

Inspirováno sbírkou motýlů a tvorbou skupiny Jablkoň


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama