Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Tajný deník čínského cestovatele. Krajiny snu

Mozna znas, mily ctenari, tu roztomilou poveru: co se ti zda prvni noc, kdyz spis na novem miste, urcite se splni.

V mem pripade to plati temer stoprocentne.

Prvni noc na novem miste se mi s zeleznou pravidelnosti zdavaji sny chaoticke a muj zivot podle toho vypada. – Nemuze se mi zdat nekdy neco poradneho? Do zivota by mi potom vstoupil poradek…

Predstavuji si, ze vec probiha nejak takto: clovek spi a jeho zivot poklidne nechvata, linearne plyne po stereotypni a nudne casove ose: nadech – vydech. Nadech – vydech.

A najednou prijde sen.

Reklama

Sen vas vystreli do jine dimenze, jejiz cas ubiha po draze, ktera je k draze puvodniho casu kolma: takova odbocka za roh s navratem do mista temer puvodniho. Jako kdyz vyhodite kamen svisle vzhuru: dopadne nedaleko mista, z nehoz jste hazeli. Na puvodni casove ose urazite vterinu nebo dve, ale na vertikale k ni jste mohli prozit treba cely zivot. A co nase stavajici casova osa: nemuze byt podle toho rovnez odbockou z casu jineho, „puvodnejsiho“?

Nevim. Nekdy mam pocit, ze nema smysl rozlisovat: vzdyt pocity, ta subjektivni razitka vnejsich podnetu, jsou skutecna tady i tam – jaky tedy rozdil?

–o–

Spatril jsem ji na miste, kde bych ji nikdy necekal: v odletove letistni hale. Stala v houfu cestujicich, preslapujicich smerem ke sve boarding gate. – Nevite nekdo, jak se cesky rekne boarding gate? To jsou ty dvere, kde vam naposledy zkontroluji palubni listek a pak vas pusti do chobotu, vedouciho ke dverim letadla.

Tak tedy:

S batuzkem na zadech preslapovala smerem ke sve boarding gate a nase pohledy se potkaly.

Rozbehl jsem se k ni a ona ke me; pripravil jsem ji tak o misto ve fronte. – Najednou je tak malo casu na vsechno! – Mlcky jsme stali, drzeli se za ruce a fronta se nezadrzitelne posouvala ke dverim. V te chvili mi doslo, ze at spechame nebo ne, vsechny fronty se vzdycky nezadrzitelne posouvaji ke dverim letadla.

Nikdy jsme si toho tolik nerekli, jako v bezeslovi one chvile pred odletem. Fronta spela ke konci, ona v ni bude posledni. Posledni okamziky:

„Kam letis,“ stacil jsem se jeste zeptat.

„Domu,“ odpovedela, a najednou z ni vystoupily slzy a strasliva nejistota: „A vubec nevim, kde to je…“

Vzal jsem jeji hlavu do dlani a polibil ji na usta. V te chvili jeji tvar prolnula vsemi podobami divek, ktere jsem kdy znal, krome jedine.

„Dobrou cestu…!“ – Otocila se a jeste pres rameno mi poslala pohled.

Pocitil jsem bezbrehy smutek, ze ji navzdy ztracim, a soucasne obrovskou ulevu, ze jsem se ji konecne zbavil. Nebo snad naopak: obrovskou ulevu, ze jsem se ji konecne zbavil, a soucasne bezbrehy smutek, ze ji navzdy ztracim. Oba pocity byly pritomny soucasne a byly drtive intenzivni.

–o–

Probudil jsem se do nevlidneho rana. Tezke, olovene jihocinske nebe proplouvalo mezi skalnatymi homolemi v udoli reky Yulong a slibovalo prutrz mracen.

Tentokrat se budu tesit domu, jako jeste nikdy. Vim, kde to je.

–o–

DSCF0166.JPG

 

PIC_0358.JPG

 

PIC_0079.JPG

 

PIC_0062.JPG

 

DSCF0056.JPG

 

DSCF0155.JPG

 

DSCF0039.JPG

 

PIC_0306_panorama2.jpg

 

DSCF0123.JPG

 

PIC_0756.JPG

 

PIC_1074.JPG

–o–

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama