Reklama
 
Blog | Milan Kovár

The Prestige: symfonie posedlosti

O svátcích najednou byla spousta času. Filmotéka pootevřela vrátka a předvedla mi svá kouzla a triky. První na řadě opravdu byl Dokonalý trik.

Upřesním: romanopisec Christopher Priest je autorem příběhu, nesoucího název The Prestige. Překlad románu vyšel v češtině pod názvem Nežádoucí efekt. Christopher Nolan podle Priestovy předlohy natočil v roce 2006 filmové drama a podržel se původního názvu: The Prestige. V našich zemích bylo toto dílo uvedeno pod názvem Dokonalý trik. Podle několika přečtených recenzí soudím (knihu neznám), že filmaři se literární předlohy příliš nedrželi. Filmová verze příběhu mne však, pokud jde o bezprostřední dojem po shlédnutí, zcela uchvátila.

Je to zvláštní, tyhle předělávky názvu originálu – říkal jsem si v duchu s určitou dávkou sarkasmu při úvodních titulcích – čtenář a divák jistě užasnou, o kolik byl pře(d)kladatel chytřejší než autor. To jsem ovšem soudil předčasně a nerozvážně.

–o–

Reklama

Film je příběhem dvou jevištních kouzelníků (Robert Angier v podání Hugha Jackmana a Alfred Borden, jehož postavu ztvárnil Christian Bale) a také těch, kdo propletli své životy s jejich. Propletení je tak mistrné, že divák (tedy konkrétně – divák já) místy váhá a průběžně mění názor na to, kdo že je ve filmu hlavní postavou.

Kombinace okolností a osobních vlastností přivede hrdiny příběhu, Angiera a Bordena, z role někdejších spolupracovníků do role soupeřů – nejdříve na jevišti a pak i v osobním životě; ze soupeření se postupně stává tuhý boj na život a na smrt. Poctivě přiznám: ve chvíli, kdy se tato rovina příběhu stane dominantní, i já se cítím být chytřejší než autor a dávám příběhu název svůj vlastní – Posedlost. Poněvadž ti dva, Angier i Borden, jsou jeden jako druhý (jak ostatně připomíná Bordenovi a divákům jedna z hrdinek příběhu): pro svou prestiž jsou ochotni obětovat cokoli, i život – a lhostejno, zda cizí nebo svůj. Oba jsou doslova posedlí jedním: na jevišti předvést dokonalý, neodhalitelný trik, a současně ukrást trik soupeřův a tím ho na vlastním jevišti znemožnit. Na scénu pomyslně přichází mráz, aby se divákům proběhl po zádech – a příběh ještě zdaleka nekončí a zdaleka nevíme vše. V tomto bodě je zpracování příběhu téměř dokonalé – tajemství a řada strašlivých odhalení vydrží až do posledních vteřin.

–o–

The Prestige je ovšem film z mála těch, které pro mne nekončí závěrečnými titulky.

Jevištní kouzelnictví, jak film připomíná, je mistrná manipulace s divákem: divák , že to, co se na jevišti odehrává, je trik; ale neví, jak se trik děje – a tím oba, eskamotér i divák, získávají iluzi skutečnosti. S několikadením odstupem jsem nabyl přesvědčení, že v příběhu nejsou eskamotéři dva, nýbrž tři – dalším do počtu je tvůrce filmu sám: také on divákem manipuluje a kouzlí si svůj dokonalý trik.

Angier a Borden žijí život jako jedno velké představení. Všemu, i svým nejbližším, upírají svobodu a ve své posedlosti zacházejí s nimi jako s rekvizitami. Úplně stejně zachází autor se svými postavami: kdyby jim dal svobodu jednat ve vlastním zájmu, příběh by se odehrál zcela jinak. – Čtenář snad promine, když ve svých úvahách vyzradím některé pasáže filmu.

Okamžik, který postaví Angiera a Bordena proti sobě, je sám o sobě strašný: ve skleněné nádrži s vodou při nezdařeném triku utone figurantka – Angierova žena, poněvadž se jí nepodaří uvolnit spoutané ruce a otevřít víko nádrže zevnitř. Bezpečnostní opatření, rozbití skla nádrže sekyrou, se ukáže jako nedostatečné a příliš pomalé: než se podaří sklo rozbít, figurantka je mrtvá. – Technik ve mně se brání uvěřit, že by se věc reálně odehrála podle tohoto scénáře; otevřít víko nádrže a zachránit tonoucí prostým vytažením zabralo by neskonale méně času. Co na tom, že jako diváci to v dramatické chvíli sbaštíme i s navijákem? Zdráhám se uvěřit, že by tvůrce důmyslného triku (který se nezdaří záměrným přičiněním jednoho z aktérů) nebyl s to připravit účinnější bezpečnostní opatření.

Má-li film slabou stránku, je jí právě toto: postavy v klíčových okamžicích nezřídka jednají způsobem až absurdním, jakoby s jediným motivem: umožnit pokračování příběhu v nalajnovaných kolejích; autorský pardon z tohoto pravidla neobdržela dokonce ani taková osobnost, jako Nikola Tesla – také on byl degradován na rekvizitu v rukou eskamotéra.

Angier ve snaze překonat svého soupeře už nějaký čas prohrává a proto navštíví Teslu s žádostí, zda by mu geniální vynálezce nepostavil teleport: pak by k teleportaci na jevišti nepotřeboval žádný trik a v souboji s Bordenem by zvítězil na celé čáře. To samozřejmě nikoli zadarmo. – Tesla, jak víme, trpěl nedostatkem financí a (vědom si značných rizik, po dlouhém váhání) nakonec nabídku přijal. Avšak teleport se poněkud nepovedl: předměty se sice přemisťují, jak náleží… mimo to ovšem na místě teleportovaného originálu vznikne jeho identická kopie, což je jaksi navíc (to je snad onen v úvodu zmíněný nežádoucí efekt). V příběhu to sice explicitně nezazní, ale my víme: namísto teleportu stvořil Tesla univerzální duplikátor. – Zdráhám se uvěřit, že velikán Teslova formátu v této chvíli nezbystří a neuvědomí si, co má v ruce, a místo toho odevzdá zařízení posedlému varietnímu kouzelníku tak, jak žádá příběh. Angier s přístrojem zachází po svém a – v souladu s koncepcí příběhu – nadělá spoustu škody a žádný užitek.

Skutečný Tesla by v prvé řadě do svého duplikátoru, který měl být původně teleportem, umístil pytel zlaťáků či svazek bankovek a tím by jednou provždy vyřešil svou hmotnou nouzi. Zabránila mu v tom pouze autorova posedlost příběhem, který nesměl vzít dobrý konec.

Celé dílo tak má ještě jednu rovinu v pozadí: ukazuje, že hrdinové příběhu obvykle nepřekonávají formát svého stvořitele.

–o–

Nerad bych vyvolal dojem, že film je špatný – naopak, jde o jedinečný divácký zážitek. Nesmíte však opakovat chybu, které se tu a tam dopouštím já – v závěrečných titulcích přehlédnout nápis KONEC. 

Kdo bude pátrat, proč to bylo sepsáno, bude zastřelen, vyhrožuje Mark Twain v úvodu jedné ze svých knih. Já takové tajnosti nedělám a otevřeně přiznám skutečný svůj motiv: onu epizodu s Teslou vnímám jako znevážení velikána, jehož jsme jako kluci obdivovali a toužili napodobit – samozřejmě marně. Mimochodem, obzvláště humorné byly právě pokusy sestrojit univerzální duplikátor: do epicentra výbojů jsme umístili svazek totalitních bankovek a čekali jsme, že zbohatneme – avšak ouha! Balíček vypůjčených stokorun se poslušně přemisťoval po celé improvizované laboratoři ve stodole, ba i dál – ale stabilizovat jeho kopii se nikdy nepodařilo.

Snad nám tehdy chyběla posedlost geniálnáho vynálezce nebo eskamotéra – kdo ví…?

–o–

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama