Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Tuláci po minulých životech

Tak mě zas jednou nachytali na švestkách: jak to, že jsem ještě nečetl od Londona Tulák po hvězdách? A hned mi knihu dali do ruky.

 

No dobře, dobře... ale víme přece: lépe pozdě, než později.

–o–

Jack London, Tulák po hvězdách

Bez okolků přiznám, že mne Jack London překvapil, silně překvapil. Co překvapil – úplně mne dostal.

Reklama

Nějaká jeho díla jsem z dřívějška již znal; jako mladíci jsme trempovali v létě v zimě a London inspiroval nejeden zimní přejezd hor. Dodával nám odvahu zvoláním: „…get up! It’s burning day!“ – Jack London se mi vepsal do paměti jako autor Bílého Tesáka a především Bílého Dne, který se mi z jeho knih do duše otiskl asi nejsilněji – pulsujícím životem a jasem stopy v jiskřivém sněhu, nad níž se klene blankytně mrazivá obloha.

Tulák po hvězdách mne hned na začátku vyvedl z míry chmurným rámcem, do něhož London svůj příběh zasadil: příběh nám vypráví vězeň, který v cele smrti čeká na popravu. A jakkoli času zbývá velmi málo, na rekapitulaci života je ho dost.

Hlavní hrdina ve vězení nemá zrovna na růžích ustláno. Zato má každou chvíli ustláno ve svěrací kazajce – a nejen ustláno, ale taky řádně utaženo. Tak utaženo, že skoro ani dýchat nelze – pravidelně dostává se na pokraj smrti. Pomocí instruktáže od spoluvězně si osvojí způsob, kterak odpoutat své vědomí od fyzického těla, a tak se od nesnesitelného utrpení osvobodit. V té souvislosti nelze nevzpomenout na indické jogíny a askety, jakož i na to, že soudobé vězeňství v některých případech metodami natolik pokročilo, že podobné tajné záškoláctví už snad ani není možné – ale vraťme se z Guantanáma třetího tisíciletí zpátky k Londonovi.

Astrální útěky ze svěrací kazajky vedou do minulých životů a na cestu berou s sebou i čtenáře, který tak doprovází hrdinu v jeho reinkarnacích od prehistorie až po nedávnou minulost. Tady mi London uchystal další překvapení – tím, jak některé pasáže z minulých životů byly nadčasové: třeba nicotné hašteření náboženských fanatiků v době Ježíšově – to se, myslím, nejen že dodnes nezměnilo, ale snad i trochu rozlezlo. Dovolím si být trošku jedovatý a dodám, že je to jedna z těch krásných křesťanských tradic, na kterých je založena západní kultura. – Dosti často jsem si při čtení kladl otázku, do jaké míry bylo nastolení některých témat vědomé či bezděčné.

Celkově mám pocit, že si London (a s ním i hrdina příběhu) s fenoménem převtělování neví rady: řada převtělení připomíná hru s kaleidoskopem, krasohledem: pootočíš, zatřeseš – a ornament je jiný. A zase jiný, a zase… jaký obrázek mi ukáže kaleidoskop příště?

Zřetelně je vidět, jak si London pohrává s myšlenkou na smrt: jako by zkoumal, převracel v dlani hlavolam, nakukoval přes vrátka zatím zavřená, o nichž ví, že za nimi je neznámo a prý i nenávratno – mám…? nemám…? – Odpověď dal sobě i čtenářům o něco později, a je to jiná kniha a jiný příběh.

–o–

 

Minulé životy jsou literárně vděčný námět. Zatímco Jack London k fenoménu reinkarnace ještě přistupuje nesměle a zdrženlivě, taková Elisabeth Haich již třímá opratě pevně v rukou a ví, odkud jdeme, kam a proč.

 

Elisabeth Haich, Zasvěcení

Elisabeth Haich je ostřílená jogínka a v určitých kruzích je považována za významnou duchovní učitelku. Její nejznámější knihu Zasvěcení není úplně snadné žánrově zařadit; svévolně zjednoduším a řeknu, že to je autobiografický román. Jiní ovšem budou oponovat s tím, že jde o vpravdě učebnici esoteriky – a budou mít pravdu. Je to obojí.

Rámec, do něhož je děj vsazen, není sice zrovna idylický, je však o poznání laskavější, než je tomu u příběhu z pera Jacka Londona. Podobně, jako hrdina Londonův, i zde hlavní hrdina – či vlastně hrdinka – sdílí s autorem jeho gender (čti: džendr). Kostra zápletky je do jisté míry podobná – hrdinové obou děl procházejí vývojem a v jisté jeho fázi si uvědomí, že jejich současné bytí je pouze jedním článkem řetězu v řadě převtělení. – Zde ovšem podobnost končí. Hrdinka příběhu se rozpomíná na své předchozí existence, v nichž se postupně na vlastní kůži seznamuje se zákony esoteriky a čtenář je toho seznamování účasten. Nejeden čtenář pak s ulehčením kvituje, že je pouze divákem a svědkem a kůže mu zůstane nedotčena a jeho vlastní. V autobiografické rovině si příběh ponechává až do konce pozitivní ladění a konec sám je otevřený.

Naučný román –  to je, myslím, to pravé zařazení.

–o–

 

U vědomí, že mé hodnocení je ryze subjektivní, to nejlepší jsem nechal na konec:

 

Julien Green, Varuna

Kdybych měl charakterizovat jedním slovem, pak Tulák po hvězdách je kaleidoskop, Zasvěcení je učebnice a VarunaVaruna se musí procítit. Moc nechybělo a byl bych napsal – Varuna se musí prožít, ale ne, neřeknu to; doufám, že v řetězu svých reinkarnací toto mám už za sebou. Čtenářsky procítit úplně stačí.

Varuna je příběh jednoho náramku a dvou duší, které se celé věky vzájemně hledají a provází je při tom hledání onen náramek. Ze všech tří knih tato působí dojmem nejskutečnějším: autor se zdržuje jakéhokoli hodnocení a ve své věcnosti je stejně strašlivý, jak dokáže být někdy život sám. – Jen jedno prozradím: kniha předloží čtenářům konec, který má všechny předpoklady k tomu, aby byl koncem šťastným.

Proto se nebojte a čtěte.

–o–

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama