Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Umění stolovat Na mýtince

Žil - byl kdysi dávno v Žlutých horách muž, který téměř celý život zasvětil studiu umění zabíjet draky. Když se tomu umění naučil, po zbytek života nepotkal draka, aby své umění použil.

A taky žil – byl v jiné zemi pocestný, který miloval hospůdky pro jejich atmosféru, a čas od času se v některé z nich zastavil. Při jedné z cest kápnul na provozovnu, v níž se mu zalíbilo – i pronajal si pokoj a nějaký čas pobyl.

Představ si, milý čtenáři, něco jako klub. Klub sice veřejně přístupný, ale navštěvovaný většinou štamgasty, mezi které nezapadne úplně každý. Zda nově příchozí zapadne a stane se rovněž štamgastem, nezáviselo jen na schopnosti jíst a pít, nýbrž i přinést do debaty zajímavé téma a vést se spolustolovníky dialog. Čas od času někdo odešel – ojediněle někoho museli z hospůdky i násilím vyhodit; že ale klub nestál v lese na mýtince, nýbrž příhodně u cesty, našel se tu a tam jiný pocestný, který se zastavil a zůstal, čímž se posádka klubu přirozeně obměňovala a udržovala ve stavu pohotovosti.

—o—

Jenomže, víte, hostinský začal být časem nespokojen. Snad se mu zdálo, že se kšefty málo hýbou, nebo že v hospodě to nějak málo žije. Je pravda, že pár štamgastů tam bylo hodně svých, ano i ponožky ve sandálech klidně nosili, což je, jak víme, jeden ze symptomů zaprděného češství.  – Nevíte, jsou ponožky v japonských sandálech zori podobně příznakem zaprděného japonství?

Tak či onak, za pomoci buldozerů a jiné soudobé moderní techniky přestěhoval hostinský svou hospůdku na rušný prospekt, který místy připomínal spíše rušný bulvár. Výsledkem mimo jiné bylo, že přibylo pocestných, ale ubylo jejich počestnosti. – Existuje tzv. van Kohákova hypotéza, která si zahrává s představou, že součin počtu pocestných a součtu jejich počestnosti je konstantní; avšak podnes tuto hypotézu nikdo ani nevyvrátil, ani nedokázal.

V nové konstelaci klubu ubylo zanícené debaty, zato ale přibylo pokřiku, který můžeme nazvat vpravdě nehorázným. Někteří štamgasti, otráveně se vytrativše, nadobro zmizeli; ti ostatní si pomalu zvykli, neboť, jak praví lidová moudrost, člověk si nakonec zvykne i na šibenici. – Co politikům vadí na maketách šibenice, nevíte? Ale já vám to řeknu: oni si nechtějí zvykat! V kontrastu s tím na dobré bydlo zvykají si politici ochotně, a to dokonce i ti, kteří politiky nejsou; kteří to jsou, vím, ale neřeknu; použili byste to proti mně.

—o—

Napodruhé se hostinský rozhodl vzít to důkladně a z gruntu. Jsa dobrý manažer a věda, že dělaje stále stejné věci obdrží stále stejné výsledky, zařídil to v druhém kole zcela jinak. Prodal hospodu developerům a ti hospodu přestavěli tak důkladně, že by se z toho i Tančící dům zastavil a narovnal.

Samý mramor, samý luxus, jedoucí schodiště a pohyblivé chodníky jako v letištní hale. Dveře se samy otvírají a zavírají, i když nechcete vstoupit; ukončete výstup a nástup, příští stanice Möbiova. Kde jsou vlastně ti štamgasti, kteří kdysi – dávno tomu – vedli v hospůdce u cesty vášnivé gramaticko-filosofické půtky?

Tady je máme: ve druhém patře zabydlují open space. Znáš, čtenáři, ten pojem? To jsou takové moderní kanceláře – kotce, oddělené přepážkami ze skla.

Počestný Prověřený pocestný může procházet kolem prosklených kójí; k někdejšímu štamgastovi sice nevstoupí, ale čipovou kartou může aktivovat intercom a sdělit do skleněné kóje, co má na srdci. – Jo, že nemáte čipovou kartu? Tu vám po registraci na základě předložení potvrzení o vydání osvědčení k rozhodnutí o nabytí bezinfekčnosti a dokladu totožnosti vydá vrátný, v němž při bližším ohledání poznáte někdejšího hostinského. Proti nehoráznému a obtěžujícímu pokřiku je obyvatel kóje vybaven pravomocí jakéhokoli návštěvníka vypnout a dezintegrovat, a to pouhým stisknutím knoflíku s mimořádně novátorským designem. To je sci-fi, viď, čtenáři?

Má to jeden háček. Co háček – hák je to, že bys na něm i Jánošíka oběsil: není koho vypínat, není koho moderovat. Open space, klimatizovaný, lesklý a sterilní, zeje prázdnotou. Vypulírovaní obyvatelé skleněných kotců si melou svoje – není, kdo by oponoval nebo souhlasil. Někdejší štamgast z půvabné hospůdky, nyní obyvatel Skleněného dómu, je na tom podobně, jako onen muž ze Žlutých hor: ten uměl zabíjet draky, ale nikdy žádného nepotkal, aby své umění uplatnil. Obyvatel Skleněného dómu může zrušit hulváta, ale žádný nepřijde, aby mu dal tu příležitost.

A neprověřenému pocestnému návštěva open space nestojí za námahu. On totiž nade vše miluje spontaneitu – a ta se při průchodu vrátnicí beznadějně vytratí.

Neprověřený pocestný se raději zastaví v pouličním stánku šikmooké dívky ze Žlutých hor. Ona sice neumí zabíjet draky, zato ale dobře umí jarní závitky – a bariéra mezi dívkou a pocestným není softwarově skleněná, nýbrž pouze jazyková, spontánně snadno k překonání. – Zai jian!

—o—

Reklama

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama