Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Útržky blaženosti

Už mě chytli, už mě mají, už mě vedou.

„Tatiko, pacem. Ťap, ťap," přivolává si mě prstem Majitelka Světa. „Táto, táááto!!!, ťap, ťap!" – zesiluje hlas a raději se vrací a zdvihá ruku vysoko – tak vysoko, až mě chytne za prst a vede si mne ke dveřím. Cestou vysvětluje trpělivě a důrazným tónem – tak, jak se mluví s nechápavcem: „…ťap-ťap, táto, ťap-ťap."

„Tady," poplácává rukou stoličku, až stolička nadskakuje, „tady, táto, hači. Číst." Uvelebí se uprostřed, nechá pro mě na sednutí kousek sotva na půl zadku, a podává mi knihu.

A tak spolu čteme. Stránky obrací sama, knížku neroztrhne. V knize je činko (sluníčko), pes, konink (koník), chr-chr (prase), (netřeba překládat), pán a paní, paní má čár (kočár) a minko (miminko)… v knize je věcí! A knih je plná knihovna.

Reklama

Když dolistujeme, přinese další: „Čist!"

Roste nám další akční knihomol v rodině. Dnes, na slunovrat, je to právě dva roky.

–o–

„Táto, hop!" – a ruce zvednuté do výše – jasný pokyn: vzít do náruče a pochovat. „Houpy, houpy!" – to znamená něco jako akrobatické cvičení: vyhazovat do vzduchu, chytat, převracet, v pádu zachytit, otočit a zase vyhodit, přes rameno, hlavou dolů, ječet, chechtat se, „…baf!" – a znovu a mnohokrát dokola. – Už stačilo.

„Táto, táááto!!! Houpy, houpy!"

Tak ještě znovu.

„Táto, haji, haji!" – gesto rukou, které tak dobře ovládají krotitelé a psovodi: lehni! Ležím a užívám si to: stal jsem se velkým plyšákem, na kterého dorážejí něžně bezcitné ručky, malá pevná kolínka, náruč mláděcí vůně. V daném okamžiku existuje jeden jediný cíl: rozdivočit tátu.

Užívám si to, je mi blaze.

Myslím, že takhle nějak je starému lvu v savaně, když po něm skáčou jeho lvíčata, tahají ho za hřívu, za uši, za ocas. Dřív jsem se divil, proč jim to trpí. Teď už to vím: užívá si to a cítí se jak ve lvím ráji.

Strká mi prst do nosu, do ucha, tahá za obě uši zároveň, číhá, co já na to.

Chňapnu po svém mláděti a odpoví mi spokojený a šťastný řehot: táta konečně zabral.

–o–

Obřad večerního uspávání: „…všechno už spinká. Pojď, budeme taky spinkat."

Hladím střapatou hlavičku: „…pššš, haji, haji… všechno už spinká." Očka se klíží a všetečné mláděcí tlapky ztrácejí tonus. „Kočička, ptáček, veverka, všecko, všecičko spinká." Dech zpomaluje a prohlubuje se. „…pejsek už taky spinká…".

Venku zaštěká pes.

Očka se pootevřou: „Táto…"

„Helenko…"

Hlas se ztiší do spikleneckého šepotu, zatímco na mě jde pomalu dřímota:

„Táto…"

Odpovídám, už skoro spím, taky spiklenecky: „Helenko…"

Helenka velmi spiklenecky, sotva slyšitelně: „…tátóóó…"

Já, ve stejném duchu: „…Helenkóóó…"

Helenka vyskočí, dopadne na mne s rospustilým řehotem: „Heheheééé! Táto!!!"

Já nevydržím, chňapnu po ní a už se kočkujeme.

Máma mrkne zpod peřiny jedním okem: „…vy teda nějak divně spinkáte."

Tak znovu.

Několikrát přeskládá polštáře, plyšáky i nás. Dobře je to až na počtvrté.

Zavrtává se ke mně pod peřinu a spokojeně mě při tom kope do břicha. Nakonec si dá pod hlavu mou ruku místo polštáře. Probíráme spolu seznam všeho, co už spinká.

Kočička spinká.

Pejsek spinká.

Potůček a rybičky v něm taky spinkají.

Veverka na stromě spinká.

A činko, sluníčko, už taky spinká.

Pod peřinou plno mláděcí vůně a sladké tíhy. Malá ruka bloudí po mé tváři a ve vlasech, nakonec pevně uchopí nos.

„Táto."

A táta, ten už taky spinká.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama