Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Velbloud uchem jehly

Přiznám bez okolků, že moje následující úvahy jsou inspirovány pozdvižením kolem církevních restitucí a také se jich letmo dotknou. Otázku, jestli má nebo nemá být církvi vrácen majetek, a v jakém rozsahu, pominu. Je tu totiž i jiná otázka: měla by majetek, o němž je řeč, církev vůbec chtít?

Kdo bere mnohé na lehkou váhu,
má mnoho těžkostí.

Lao C‘, Tao Te Ťing, verš 63
v překladu Jiřího Navrátila

 

Reklama

Zastavme se nejdříve u známého citátu z Evangelia: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do království Božího.“ – Nechme stranou citace a odkazy k nim; ta věta říká, že bohatému je vstup do království Božího prakticky s jistotou zatarasen. Příběh, jehož esencí je citovaná věta, jako by nás nenechával na pochybách o tom, že balvanem, který onu cestu zatarasil, je právě samo bohatství a majetek. Snad právě tady někde pramení nikoli ojedinělý názor, že bohatství a majetek jsou něco špatného.

Zkusme sáhnout do knihovny ještě jednou. „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Jestliže k sobě připoutáme majetek (a sebe k majetku), jsme za něj zodpovědni; máme-li své odpovědnosti dostát, musíme předmětu své odpovědnosti věnovat pozornost. A to je jádro věci: čím více majetku držíme, tím větší díl naší pozornosti na něm ulpívá. Je to logické a samo o sobě na tom není nic špatného, naopak: chceme-li dobře spravovat majetek (ať už vlastní nebo nám do správy svěřený), musíme tak činit s rozmyslem a pozorně – právě o tom hovoří podobenství o hřivnách. A protože kapacita naší pozornosti je shora ohraničená, při dostatečně velkém majetku stáváme se hospodáři na plný úvazek. Nejeden podnikatel potvrdí: není čas na své vlastní zdraví, není čas na rodinu – a království Boží? Ano, ano – ale ještě je třeba vyřídit tohle a tohle…

Ve skutečnosti neexistuje žádný balvan, který by majetnému Cestu zatarasil. Bohatec pouze zaměřuje svou pozornost jiným směrem – a ze zkušenosti víme, že význam toho, čemu věnujeme svou pozornost, v našem životě roste. Domnívám se, že koneckonců stejný efekt může mít i hluboká nouze, kdy celou naši pozornost poutá úsilí o přežití. Mířím k závěru, že pokud jde o majetek, nejlepší je zlatá střední cesta: mít dost na to, abych netrpěl nouzí, ale přitom tak málo, aby mne péče o majetek nepohltila.

Soudím, že víra je osobní, niterný a nesmírně intimní vztah k tomu, co člověka přesahuje; náboženství je učení o předmětu víry; církev pak je společenství lidí, kteří sdílejí víru a učení. Posláním takového společenství mohlo by být materiální zajišťování věroučné praxe, záležitost do značné míry světská, k jejíž realizaci je jistá míra majetku a bohatství nezbytná: mělo by ho být tolik, aby společenství nestrádalo, ale ne tak mnoho, že by to odvedlo pozornost od základního smyslu existence společenství – církve.

Získá-li církev další majetek, snad ho bude umět spravovat – a ne-li, jistě ho ztratí. Nedokážu posoudit, zda je na tom církev tak špatně, aby majetek, který má získat v restitucích, pro ni byl nezbytný; nedokážu posoudit, zda je na tom církev tak dobře, aby tentýž majetek byl pro ni jen přítěží, která zbytečně rozptyluje.  

Dejte to, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ – Jak to vypadá, dnes se císař rozhoduje, zda pustí groš; Ježíšovi učedníci, než rozhodnou, zda jim bude stačit, měli by si nejdřív odpovědět na otázku, zda císařův peníz vůbec potřebují.

–o–

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama