Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Z mostu

Motor Peugeota ztichnul, zhasínám světla. Vlastík bere svou tašku s věcmi a jde napřed: na ubytování máme ještě deset minut. Stihli jsme to. Obcházím auto a zkouším kliky. Zamčeno. Na recepci už čeká paní ubytovatelka. Zapisuje si nás, dostáváme klíče a jdeme bydlet - a honem na kutě: čeká nás několik perných dnů. Zítra od sedmi hodin je na železniční trati dlouho plánovaná výluka a my zahajujeme průzkum mostu odběrem vzorků betonu v poli, podjížděném rychlíkovou tratí.

„Tak dobrou noc," povídám svému kolegovi, zatímco on zhasíná lampu. „A dávej pozor, co se ti bude zdát – co se zdá první noc, to se splní."

Co se zdálo Vlastíkovi, nevím. Mně se zdály samé zmatky.

Den první
Nocleh máme šťastnou shodou okolností blízko pracoviště a u mostu jsme přesně v sedm. Jsme tu zatím sami – rozbalujeme nářadí a obcházíme naše místo činu. Most o pěti polích, bezmála sto šedesát metrů dlouhý, převádí jednokolejnou železniční trať postupně přes potok, místní komunikaci, rychlíkovou trať a frekventovanou silnici první třídy. Ve dvou polích je „území nikoho", zarostlé houštím. Most je z roku 1961 a nejspíš pro ten letopočet a pro tehdejší budovatelské nadšení se mu říká Gagarin.

Reklama

Beton spodní stavby místy opadává a obnažuje lístkující rezavé třmínky.
Na železniční svršek najíždí nákladní vlak. Z dálky nic nevidíme, ale ze zkušenosti vím, že třicetimetrová pole se budou pěkně houpat: uprostřed rozpětí to možná bude i dva centimetry… kdo ví. Nákladní vlak projel a hukot se ztrácí v dálce. V houští pod mostem se bělá keř, obsypaný drobnými kvítky. Voní sladce, možná je to hloh.

Ale na snění teď není čas: v každém poli nás čeká stavba dvou věží a odběr několika vzorků betonu. Měli jsme být čtyři, ale čtvrtý nemohl a třetí onemocněl. Na deset devítimetrových věží z lešení a dvacet šest vzorků, které mají být celkem odebrány, jsme sami dva.

Budou to galeje: při rozměrech mostu to vidím už teď.

V osm hodin přijíždí drezína, ze které seskakují oranžoví pěšáci, aby se vzápětí rozvinuli do rojnice: opravují trať. Zdravím se s jejich vedoucím, už o nás ví. Domlouváme poslední podrobnosti: drezína je vybavena košem na teleskopickém rameni a zvedne nás do tří odběrných míst. Tím nám ušetří stavbu tří věží – skoro celý jeden den práce.

Den trávíme – až na pauzy – prakticky pořád v poklusu. Kromě demontáže, přemisťování a opětné montáže věže rozvinujeme podél mostu hadice s vodou, prodlužovací kabely a obsluhujeme elektrocentrálu a mobilní vodárnu. Vlastní odběr vzorku trvá nanejvýš půlhodinu; zbytek jsou obslužné práce.

Večer jsme utahaní jak hovada; máme odebráno sedm vzorků a skvělou vyhlídku na příští dva dny.

Po dvojité večeři se propadám do snu a celou noc se hádám s nějakými podvodníky.

Den druhý
Ráno roztlačujeme do pohybu ztuhlá těla; auto naštěstí jede samo – naloženého Boxera bychom ve dvou rozhodně neroztlačili. Dnešek bude alespoň v něčem klidnější: pracujeme v mostních polích, kde kromě křoví není nic.

Mýtím řetězovou pilou přístupovou cestičku a dělám v křoví místo pro stavbu věže. Vlastík odklízí šípkové haluze, silné jak ruka. Pod hranou předpjatého nosníku vyrůstá našima čtyřma rukama devítimetrová hliníková věž.

Věž o devíti patrech vyrůstá z hromádky země. Kdo ví: možná, že Lao´C byl původním povoláním mostař.

Vlastíka bolí loket a každou chvilku sykne. Při práci vypráví, jak má v kloubech zánět, který utíká před léčením a pořád se mu po těle stěhuje: momentálně se nastěhoval do lokte. Vlastík je vynikající lukostřelec, ten loket je jenom jedno místo v řadě – před tím to byla postupně obě ramena. S bolavými klouby se nedá střílet z luku.

V pěti metrech přidáváme stabilizační prvky. Rozhlížím se z rostoucí věže a kontroluji polohu vůči mostu. Počasí se lepší a mezi mraky se objevilo slunce. V křoví se ozval pták a kvetoucí dřeviny se rozvoněly. V hlavě mi zní Bonnie Tyler, Lost In France… v tom krásném dni zvedám na laně podlážky a trubky a stavím věž o devíti patrech. Dosahuji spodní líc nosné konstrukce a kotvím k ní věž. Kotva je jeden z našich drobných zlepšováků, dovoluje pohyb mostu vůči lešení, jehož stabilitu plně zachovává. Až na most najede těžký nákladní vlak, mostní pole se rozhoupá a běžná lešenářská kotva by se utrhla. Kotva drží: z houpačky je rázem stabilní tančírna.

Na stojině předpjatého nosníku je namontován stojan s vrtačkou: odběr vzorku může začít, kvůli tomu to všechno je. Dole pod mostem se křovím prodírají Vlastíkovy kroky směrem k elektrocentrále. V deviti a půl metrech nad zemí mne obklopuje mystické ticho: zašumí křídla a na rameno mi usedá hejno myšlenek.

To Vlastíkovo rameno je jasně čitelná věc: každá nemoc má svou duchovní příčinu. Klouby jsou pohyblivost; bolestí kloubů se manifestuje jeho životní pocit neschopnosti se někam pohnout. Je Blíženec a potřebuje pohyb; a přijal sezení na hřadě. Nepomůžou žádné obstřiky: dokud se nepohne z místa, klouby budou naříkat. Ale přijít na to musí sám.

A proč vlastně?

Proč nemám slova, která bych mu řekl? Některé věci, které jasně vidím, neumím říct.
Ano, je to tak: nosíme v sobě představu o tom, jak mají věci vypadat a jak se mají dít; a tato představa nám brání vidět, jak věci vypadají a jak se dějí. Vidím to na Vlastíkovi a asi nejsem jiný; kdybych byl, vůbec by mi jeho brblání nevadilo – nebylo by ve mně místa, kde by se mohlo zachytit.
Když jsem poznal svou první velkou lásku, bylo mi čtrnáct. Učitelka posadila vedle mne novou spolužačku. Byla zajímavá, ta spolužačka, ale měla jednu chybu: smrděly jí nohy. Smrděly jí tak dlouho, dokud mne, pubertálního zálesáka, nenapadlo vyměnit si ponožky – pak se smrad vytratil a mně se rozbřesklo: smrad nebyl její, ale můj.
A tak to v životě chodí: jsme plní nelásky, hněvu, strachu, agrese, lakoty, pýchy a předsudků, to všecko si táhneme s sebou jako svůj vlastní smrad a ten nás obklopuje, ať jdeme kamkoli: utíkáme-li před svým životním údělem, jako bychom utíkali před zápachem či vůní, kterou sami šíříme. Zastavíme se – a smrad je tady najednou zas. Není to životní smůla. Jsme to my sami, je to naše vlastní vyzařování.

Zvuk centrály zaplašil úvahy. Vrták se zahryzl do betonu: dvacet centimetrů vzorku, dnes poslední.

Slunce se kloní k západu. Prodlužovací kabely a hadice necháme přes noc na mostě. Uklízíme lešení, nářadí a stroje.

Stíny se prodlužují, obloha temní. Periferním viděním registruji pohyb stínu v křoví: asi opožděný pták.

Do auta nasedáme jako dva roboti. Přijíždíme k hotelu za deset minut devět – ještě si stačíme objednat večeři, jestli to stihnu, dám si dvě: mám hlad jako aligátor. V parkovací kóji je pro dodávku málo místa a při zavírání dveří nestihnu včas uhnout: přirazím si ukazováček pravé ruky do zabouchnutých dveří.

„Au, kurva…!"

Levou rukou otevírám dveře a vytahuji přiskřípnutý prst: je tma, moc toho nevidím, ale kolem je krve jak u řezníka. Ráno si budou myslet, že jsem tady někoho zabil.

A zítra mám ještě dělat celý den, s poraněným ukazováčkem – no, bezva. Vlastík mi bere tašku, lékárnička v autě je někde pod hromadou nářadí. Vyndávám špinavý kapesník a omotávám prst – o desinfekci se postará tekoucí krev.

Vlastík už stačil objednat a je ve sprše. V koupelně nad umyvadlem rozmotávám kapesník: prst se hýbe, šlachy jsou v pořádku, kloub pohmožděn, ale bude to dobré: musí být. Ráno jdeš do práce, ruko.

Každá nemoc má svou duchovní příčinu. Ale večeře jsem stihl dvě: závěrečný úspěch dnešního večera.

Den třetí
Ráno začínáme nákupem v Hypernově: jídlo a vodu na celý den a obvaz na můj prst. Už je to o dost lepší, jen lano budu muset brát prostředníčkem místo ukazováčkem. Obloha je čistá a den vypadá slibně.

Věž nahoru a věž dolů, věž posunout a věž rozebrat… vzorků přibývá, je odpoledne a jsme v posledním poli. Poslední věž stavíme z příkopu vedle silnice první třídy a jsme dobře o metr níž, než jindy. Tato věž bude mít jistě deset metrů. Ruka je skoro dobrá – vzpomenu si, jen když se o prst příliš opírám.

V pěti metrech přidáváme stabilizaci, věž ztuhne a můžeme pokračovat. Na laně vytahuji trubky a podlážky, které jsou od včerejška o něco těžší.

Až slezu, uvařím si čaj a dám si ty dva štrůdly z Hypernovy.

Uff.

Vlastík už ani nenadává, vypadá otráveně. Vylézám zpátky na věž a pokračujeme ve stavbě.

Periferním viděním zase zachytím ten pohyb stínu v křoví, dneska už po kolikáté… lítá to kolem, jako když číhá neštěstí.
Pozornost.
Jsem unaven, sotva se vláčím, tempo držíme, ale vytrácí se mi nadhled.
Pozornost, pozornost, pozornost.
Včera ten stín v křoví a pak zraněný prst: náhle mi vyvstává spojitost.
Pozornost!

Kotvím věž a instaluji zábradlí na pracovní plošině. Vlastík mi v kbelíku posílá fixu a hledač výztuže a jádrový vrták, aby využil skoro prázdný kbelík. Ve stojině nosníku nacházím třmeny a mezi nimi označuji místo odběru.

Stín poletuje na okraji mého zorného pole ve křoví.
Pozornost.

Jemné cinknutí za mnou mne otáčí tím směrem: gumový kbelík se převrátil a vrták se vydal na cestu k okraji pracovní plošiny. Pootáčím se, volnou nohou ho přišlápnu a vracím do kbelíku, který jsem opomněl zajistit: činím to tedy teď.

Vykročení k přišlápnutí kutálejícího se vrtáku – až budu mistrem a vytvořím svou vlastní sestavu Tai Chi, tenhle pohyb tam určitě dám.

Odběr je ukončen, vylamuji vzorek betonu a popisuji číslem. Uprostřed vzorku svítí proťatá spona ve výztuži – tak hluboko hledač nedohlédne. Ukrojený lísteček oceli, který se ze vzorku vyloupnul během vrtání, nás mohl stát další čtyři hodiny vysvobozování zaklíněného vrtáku.

Ve křoví se pohnul stín: pozornost! Stáčím zrak tím směrem a vidím, jak velký tmavý pták odlétá do polí za trať. Vidím ho zřetelně, mává křídly, nabírá výšku a ztrácí se v dálce. Cítím uvolnění: bude to dobré.

Měli jsme štěstí. Rozebíráme věž a uklízíme lešení, nářadí a stroje. Zbývá odebrat tři vzorky, odběrná místa jsou blízko sebe, přístupná ze země a jedno ze žebříku. To zvládnu jindy, už bez lešení, třeba i sám.

Máme sbaleno, odjíždíme. Obloha temní a před námi se rozvíjí stuha dálnice, vedoucí k domovu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama