Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Zase v Yangshuo

Je třetího dubna, jedna hodina ráno; opět stojím v Guilinu před letištní halou. »»» Tehdy a dnes - jakoby ten půlrok mezi oběma přílety ani nebyl. Nějaké rozdíly tu, pravda, jsou - dnes tu nejsem sám. Vedle mne s baťůžkem na zádech stojí moje prostřední dcera.

Procházíme podloubím a já vyhlížím předem domluvený taxík,
který nás má čekat a odvézt do Yangshuo. Poznávám známou tvář – tento muž mne
vezl při mé zpáteční cestě na letiště. V ruce drží ceduli, na kterou ruka,
sběhlá v psaní znaků, leč nezkušená v latince, nakreslila text:

 

names.jpg

Tu ceduli jsem si nevyfotil, ale ve vzpomínkách ji vidím nějak takhle

Reklama

 

Přivítáme se a nasedáme. Pan řidič nám sděluje, že
tentokrát budeme v Yangshuo velmi rychle, neboť nedávno dokončili dálnici
mezi oběma městy. – Dálnice je skoro stejná, jako doma, jen bílé nápisy na zelených cedulích jsou čínské. Jedeme asi hodinu a během té jízdy nás dvakrát překvapí
velice vydatný liják. V jižní Číně právě končí doba dešťů a na zdejší poměry
docela normálně prší.

Světla auta na okamžik vytrhnou ze tmy nápis:

school.jpg

Dneska už to umím přečíst (yang shuo long tou shan tai ji quan xue xiao) znamená to zhruba tolik, co Škola tai či v Yangshuo pod horou Dračí hlava.

Nápis se ponoří do tmy a my projíždíme na nádvoří. Sám bych dal přednost chůzi
kolem řeky – ve voňavé noci to musí být paráda! – ale kvůli utahané Marice jsem
rád, že nás taxík dovezl přímo sem. Jsme rychle ubytováni a oblečení padáme na lůžko a do říše snů, cestování
nám dalo zabrat.

Probouzíme se v půl desáté ráno a hodná paní kuchařka na nás pamatuje se snídaní.

Vybalujeme hrnky a dáváme si opravdický čínský čaj. Postupně se vítám s těmi, co tu zrovna jsou, a předvádím své dítě. Zpovzdálí sleduji, jak Marika válí angličtinu: na začátek to vypadá dobře, můžu být spokojen – podle všeho se domluví.

1-morning.JPG

Marika and Sid talking

Zatímco Marika družně konverzuje se Sidem (jak se později ukáže, je to potvora: baví se anglicky s každým, jen se mnou ne), rozhlížím se z terasy po okolních kopcích, které jsem půl roku neviděl.

Nezměnily se.

Vdechuji známou vůni tropického skleníku, ve kterém je momentálně trochu zima; jsem zase v Yangshuo. Nebo vlastně přesněji: jsme v Yangshuo.

–o–

Čekali jsme trochu větší teplo a trochu menší vlhko. Denní teploty kolem 16°C, pokud převážně prší a v domech se netopí, nejsou nic moc: ve vlhku není, jak se zahřát. Sid nás vítá navlečený do všeho, co má – my to brzy uděláme taky tak. Občas vyjde mezi mraky slunce a ujistí nás, že má sílu; ale není to moc často.

 

fog2.jpg

Když zaprší, vypadá to takhle

 

fog1.jpg

Před vyjasněním – mlha se zdvihá a rozpouští

 

clear.jpg

Jasno. Tam někde v dáli, zahalena oparem, je čajová plantáž

 

Po několik deštivých rán, ještě před cvičením, sedám s čajem na terasu, zatímco Marika vyspává. Obhlížím vlhký svět: dokud prší, nedá se kromě cvičení nic rozumného podnikat, ale kam povede naše první cesta, víme. Marika potřebuje kolo.

Moje tulačka… jak to asi vnímá? Jak se cítí…?

Vzpomínám: tábořila se mnou v týpí, neměla ještě ani tři roky a tábor jí byl malý už druhý den. Potkali jsme se na kraji lesa: – Kampak jdeš? Přišla odpověď, podepřená logikou tříletého špunta: – Já jdu, abych se mohla vrátit.

Plížil jsem se za ní celou dobu – sama odešla, sama se vrátila. Mně se zdá, že taťoš a Macoš dělají spolu darebnosti, komentovala to tehdy máma.

Teď jsme spolu v Číně. Vyrazili jsme, abychom se mohli vrátit.

Mraky se trhají. Odpoledne vyrazíme do města, abychom se mohli vrátit na kole.

–o–

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama