Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Zpráva o znovuzahájení činnosti spolku

Ze statistiky pod fotografií na mém blogu je zřetelně vidět, co si nejvíce přejí moji čtenáři a návštěvníci - o jejich přízeň soupeří fakticky pouze dvě možnosti: (a) abych se proslavil jako zakladatel sekty a (b) abych se uchlastal. Možností prvou jsme se zabývali již dříve; věnujme se nyní stejně pozorně i možnosti druhé. Prozradím vám, že Porthos, společnost pro výzkum příznivých účinků portského vína na lidský organismus, »»» obnovila činnost.

–o–

Takové počasí jsme v Chorvatsku ještě neměli: střídavě prší a leje už čtvrtý den. Vyprahlá Istrie pije vodu a na louce se ani nedá cvičit, tak je rozmoklá.

My s Richardem jsme na tom líp než vyprahlá Istrie: nepijeme vodu, nýbrž portské. Ludmila má v očich šibalské ohníčky a s vážnou tváří, která se z posledních sil brání úsměvu, mě obviňuje, že jsem včera Richarda totálně odrovnal čikungem. Ale to není pravda: odrovná-li se kdo qi gongem, učiní tak vždycky dobrovolně sám.

Reklama

Pozvedám skleničku proti šedé obloze a kochám se tekutým rubínem v ní. Vzpomínám na dobu, kdy jsem byl opojen nejen životem a portským, ale taky pro sebe nově objevenou jízdou na snowboardu. Tehdy jsme, utahaní ze sjezdovky a poslušni náhlého vnuknutí, ve třech založili náš spolek, toho jména

PORTHOS, společnost pro výzkum příznivých účinků portského vína na lidský organismus.

Blahodárné cíle spolku jsme moudře vtělili již do jeho názvu. Tím jsme se elegantně vyhnuli programovému prohlášení, ušetřili spoustu administrativy, jakož i byrokracie, a neprodleně přešli k rozvíjení spolkové činnosti.

Neztratili jsme ani okamžik – jako bychom tušili, že náš společný a spolkový čas je již vyměřen – a otevřeli první láhev. Zahájili jsme tak první portologický kongres a současně dali vzniknout oboru, zvanému portologie.

–o–

O účast na kongresech jsme neměli nouzi. Byly veřejně přístupné; vstupenkou byla láhev portského, která musela být předem konzultována s přípravným výborem, aby přednostně všechny zkoumané vzorky byly navzájem různé. Tak byla zajištěna vysoká odborná úroveň a prestiž Společnosti raketově rostla. 

Kongresy se konaly třikrát do roka v půvabném prostředí hor a zasněžených sjezdovek – vždy kolem Vánoc, o jarních prázdninách a na Velikonoce. Ne vždy měly harmonický průběh: stávalo se například, že během přípravy svařeného vína nebyla dodržována technologická kázeň a vzpomínám, že z titulu své funkce jsem jednou provinilé osobě dokonce odebral svařečský průkaz.

O vysoké odborné úrovni svědčí i fakt, že jsme vydávali vlastní časopis, ve kterém jsme zveřejňovali žebříčky kongresového hodnocení portského a přinášeli informace z oblasti likérových vín.

Tenkrát se mi podařil tah, jaký se nepodaří vždy.

–o–

Je pochopitelné, že jsme si mezi sebou rozdělili funkce: moc korumpuje a my jsme, doznávám, neodolali. Nejmladší z nás, můj jmenovec, vynikající kamarád, organizátor, srandista a šedá eminence nesčetných táborů, her, hor na lyžích i hor na kolech, byl po zásluze jmenován prvním tajemníkem. Já jsem se skromně spokojil s funkcí technického náměstka, jehož posláním bylo dohlížet na zmíněnou technologickou kázeň a ohřívat portské na krbových kamnech. Na třetího zbyla vcelku nezajímavá funkce pokladníka.

A opět – poslušen jakéhosi vnuknutí, vytiskl jsem každému z nás po balíčku vizitek a našemu tajemníkovi vyrobil Čestné uznání za zásluhy o rozvoj společnosti, které jsem zarámoval a opatřil sklem. Velikonočního portologického kongresu jsem se tehdy nemohl zúčastnit; ani nevím, proč vlastně. 

V průběhu prvního večera jednání předal pokladník slavnostně tajemníkovi vizitky, Čestné uznání a láhev třicetiletého portského – bylo to překvapení, které opravdu vyšlo. Očití svědci se shodují, že první tajemník měl obrovskou radost.

Proč vůbec vzpomínám na ty opožděné, infantilní klukovské hrátky? Důvod jediný: tajemníkova radost byla poslední dobrá zpráva, která přišla z kongresu.

Druhý den po snídani nasedli všichni na kola a rozjeli se krajinou. Po čtvrthodině jízdy spadl Milan z kola a už ho nevzkřísili. To rozjásané ráno s oslepivým sluncem na blankytné obloze a probuzenou trávou všude kolem bylo jeho poslední.

Společný čas nám vypršel.

–o–

Pozvedám skleničku proti šedé obloze a kochám se tekutým rubínem v ní. Richard neví, co mi táhne hlavou, ale jednou mu to všechno řeknu.

Pro přítomný okamžik jistě bude stačit, když se doví, že společnost Porthos obnovila činnost. 

–o–

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama