Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Nevstoupíš do stejné řeky

Jak já jsem to tehdy napsal…?

Ten text, starý možná osm let, tady ještě někde visí – mohl bych se podívat, kdybych chtěl. Ale já myslím, že si to pamatuju, a bylo to určitě nějak takhle:

Ve vodách řeky Li
Hory se zrcadlí

Mne nehledejte už
Jsem pro vás mrtvý muž
Hory mi vzaly dech
Řeka sílu
A dívky – srdce

Ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, to platí i pro mne. Řeka je jiná, spousta věcí je jinak, jasně to vidím.

—-o—-

Světočáry věcí a dějů nejsou přímé. Jsou to křivky, v detailu kostrbaté jako linie sebeobsahujících fraktálů, a někdy – ne nutně vždy – uzavřou se v kruzích nečekaných návazností.

Je to asi tak čtyřicet let: tehdy mladík, byl jsem nějakou dobu součástí komparsu v jedné z her režiséra Zdeňka Pospíšila. Divadlo, o kterém je řeč, se kdysi jmenovalo Husa na provázku; jenže ruka všetečného nepřítele, co nikdy nespí, na plakátech za Husu vytrvale dopisovala literu „K“. Husa nesměla být Husákem, proto se musela stát na nějakou dobu Divadlem.

Když Husák konečně přestal být důležitý, mohlo se to vrátit zpátky. Ale než se tak stalo, odehrála se spousta představení – a to nejen na prknech, která znamenají svět.

Než Husák přestal být důležitý, někde něco prasklo a všechno vyteklo do ulic.  I divadlo. Dobře si to pamatuju, byl jsem u toho.

—-o—-

Reklama

Jeviště potemnělo. Temnotu rozhání jen světlo svíce a scénu podkresluje hudba, jejímž autorem, jakož i jedním z interpretů, je Miloš Štědroň osobně.

Na scénu vstupují Žák a Mistr. Žák klade otázku, Mistr odpovídá; odpovídá slovy Lao-C´v překladu Jiřího Navrátila:

Sláva nebo život,
co je přednější?
Život nebo majetek,
co je více?
Nabýt nebo ztratit,
co je horší?

Kompars má pauzu. Sedím v přítmí a užívám si kouzlo té chvíle, které nepomíjí, přestože tu scénu sleduji po kdovíkolikáté a text celé hry znám nazpaměť.

Dnes už si text Dlouhé cesty nepamatuju. Ale knížku o jedenaosmdesáti verších, která ji inspirovala, umím zpaměti dodnes. Předchozí úryvek je z verše č. 44.

—-o—-

Lao-C´ není jen Starý mistr. Je to i starý lišák, a Jiří Navrátil dokázal jeho lišáctví výtečně přeložit. Nedlouho po setkání se Starým lišákem mistrem jsem začal mít dojem, že za slovy jeho veršů je něco, co by mohlo člověka trvale naplnit, a začal jsem hledat, co to je. – To se koneckonců v knize čtenář záhy dozví: je to Tao (kdo je však tak bohatý, aby mohl nabídnout svůj nadbytek celému světu? Jedině ten, kdo má Tao – verš 77); jenže jedna věc je číst, jiná věc je prožít.

Prožíváme prostřednictvím těla; odtud už není daleko k úvaze, že nejlepší způsob, jak prožít Tao, je cvičit taiji (tai chi, tai-či,…), nebo se o to alespoň pokusit. A to je důvod, proč jsem se před lety ocitl na břehu řeky Li.

Včera jsme se známým u mé kamarádky Jan-čen popíjeli čaj; ta se mezi řečí zmínila, že kdo se namočí v řece Li, musí se ještě vrátit. No vida.

Ale abychom to shrnuli: že se musím vracet k vodám řeky Li, zavinilo Divadlo na provázku někdy před čtyřiceti lety.

—-o—-

S několika kolegy jsem v práci tehdy tiskl letáky a vedoucí dělal, že nás nevidí. Nosili jsme je i na Provázek. Byla to doba, kdy jsem poprvé v životě opravdu rád zpíval hymnu, tehdy ještě československou, a byl jsem rád, že vedle československé vlajky už nevisí sajuz něrušimyj.

Ano, můj Provázku: mluvím přesně o té vlajce, kterou si předevčírem s tvým požehnáním a na tvém jevišti vytahovala umělkyně z rozkroku. Umíš si představit, můj milý Provázku, že by takto někdo z vás zacházel s onou vlajkou na sklonku roku 89?

Ano, můj Provázku: mluvím, ač neznaboh, přesně o tom Ježíši Kristu, kterého minulý režim – a ty jsi ho pomáhal bourat, a rád – zakazoval lidem vyznávat a všemožně ho ostouzel. Umíš si představit, můj milý Provázku, že by takto někdo z vás prezentoval Ježíše Krista na sklonku roku 89?

Přemýšlejme, milý Provázku: změnil se nějak Ježíš Kristus za oněch čtyřicet let, které dělí dobu tehdy a dnes? Změnila se nějak podstatně symbolika vlajky, pod kterou jsme zpívávali hymnu, za těch uplynulých čtyřicet let?

Ale věci jsou tak nějak na šišato, něco se změnit muselo. Podívejme se, co o věci píše iDnes:

Na třicet radikálů z hnutí Slušní lidé v sobotu vtrhlo na jeviště divadla Husa na provázku a přerušilo diskutovanou hru. Vyvedla je až policie, jejich čin však vyhodnotila jen jako přestupek. …  Ministerstvo vnitra už dříve označilo hnutí za extremistické. … „Když ministerstvo vyhodnotí, že dochází k ohrožení demokracie, můžou hnutí rozpustit. Slušní lidé se snaží vystupovat razantně, dokážou nastolovat agendu, mají vliv ve virtuálním prostoru,“ podotkl politolog Masarykovy univerzity, který se extremistické scéně dlouhodobě věnuje. Dodal, že svým jednáním hnutí oslovuje podobně protestně naladěné voliče.

No vida, tady to máme, vot v čem dělo: kdo vytahuje z rozkroku českou vlajku, je umělec; komu to vadí, je radikál a extremista.

Jestli si vedeš nějaké seznamy radikálů a extremistů, napiš si mě k nim, Provázku. Světočáry věcí a dějů se nám nějak zamotaly – kdo by to řekl před čtyřiceti lety…!

Mám sto chutí poslat tě tam, odkud si umělkyně vytahují vlajky, ale nemůžu; náš jeden společný známý tady od řeky ti po mně něco vzkazuje:

Sláva nebo život,
co je přednější?
Život nebo majetek,
co je více?
Nabýt nebo ztratit,
co je horší?
Proto: Kdo příliš šetří,
platí nakonec nejdráže.
Kdo příliš hromadí,
ztratí nakonec nejvíce.
Kdo zná míru,
nesetká se s nezdarem.
Kdo se dovede zdržovat,
toho nic neohrozí.
Dosahuje věčného trvání.

Nalož s tím, jak umíš.
—-o—-

Psáno v Yangshuo, Guangxi, Čína 28.5. 2018

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama