Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Pomník za 850.000,- vaňků českých

Můj milý dezinformační deníčku! Dneska ti prozradím, co má společného koprová omáčka a cokoliv Václava Havla.

Ty už mě přece znáš, můj milý deníčku: mám zabíhavé myšlení, a než se dostanu k jádru pudla, proberu při tom nádavkem i všechno ostatní. Jak se vrásnily Karpaty. Jak praotec Čech vylezl na kopec Říp. Jak se komáři ženili, až komára ukamenovali. Jak přemlouvali bábu, až zvolili Zemana. Všechno. From the latest hit to the wisdom of old. Prostě všechno. – Akorát že teď zase nevím, o čem jsem to chtěl vlastně.

Ale nevadí – můžem si přece povídat o čemkoli, nebo třeba o něčem úplně jiném.

—o—

Když jsem byl dítě školou povinné, byl jsem pár let s rodiči v Egyptě. Pro dvanáctiletého kluka to byly tři roky zážitků k nezaplacení. Pro mé rodiče to byly taky tři roky zážitků k nezaplacení; fakticky to začínám chápat teprve dnes. Zatímco já jsem se toulal s domorodými kamarády po Káhiře, oni doma trnuli, jestli se vrátím živ a zdráv. Co jiného bys taky čekal, deníčku – to víš, rodiče.

Maminka to neměla jednoduché. Když potřebovala něco nakoupit, poslala mě, a já jsem opravdu nakupoval rád. Naučil jsem se smlouvat a vyrovnal jsem se v tom místním trhovcům; co jsem usmlouval pod cenu obvyklou, bylo moje.

Taky jsme měli domorodou služku. – Já vím, deníčku, ono to v kontextu dneška zní divně, tak trochu diskriminačně a možná i rasisticky, ale bylo to před více než čtyřiceti lety; tehdy jsem opravdu ještě nebyl rasista. Byla jiná doba, chápej: chceš-nechceš, našinec byl tehdy v Egyptě pořád bílý efendi – a bez toho, že by měl v užívání nějaký domorodý personál, prostě by společensky neobstál právě u domorodců. Takže aspoň ta chadma, služka, jednou týdně na úklid, uff.

Ty asi tušíš, můj milý deníčku, že to nebylo jen tak. Egypťanka proletářka měla úplně jiné hygienické návyky a názory na pořádek v domácnosti než bílá madam z Evropy. Takže když za Fatimou, jinak jistě hodnou a pracovitou matkou nevím už kolika dětí, zapadly dveře, bílá madam si oblékla zástěru, vykasala rukávy a uklízela po Fatimě až do večera. A Alláh je mi svědkem, že jsem, pokud jde o domácí práce, nepřišel zkrátka ani já, když jsem se vrátil ze školy, ba ani otec, když se vrátil pozdě večer z práce. Alláh je velký a Mohamed byl jeho prorok a Fatima nám uklízela jen jednou týdně, al-hamdu lillah!

Ostatní domácnosti bílých efendiná na tom byly podobně, a to vědomí nás všechny posilovalo.

V ostatních domácnostech bílých efendiná byly rovněž tu a tam děti. Jako kluka mě samozřejmě zajímaly hlavně holky; s jednou z nich jsem tam prožil svou první velkou lásku – kdepak dnes asi je a co dělá? – Ale ne, můj milý deníčku. Všechno to, na co ty teď myslíš a o čem dnes nebudeme mluvit, to všechno přišlo až daleko, daleko později. Tehdy nám stačilo sedět na lavičce vedle sebe. Hodně blízko sebe, skoro na dotek. Byla jiná doba, můj milý deníčku, a jiné lavičky.

—o—

Když už jsme u těch laviček, to si představ: jednu úplně super lavičku mají teď na kulaťáku v Dejvicích. Pěknou, červenou – stála bezmála jedno mega a sednou si na ni až tři lidi vedle sebe. Tomu říkám rozkrok… tedy – pokrok, chtěl jsem říci. Je to lavička Ferdinanda Vaňka (víš, doufám, můj milý dezinformační deníčku, kdo to byl, ten Ferdinand Vaněk) a je mimořádně nadmíru pokroková, víc než všechny ostatní lavičky dohromady. Tážeš se, můj milý deníčku, kterak to přijde? Inu tak: na boku oné červené fošny, která se jedním koncem opírá o přikulený sud a druhým koncem o luft, skví se nápis těchto slov:

Já se přece z principu nemůžu podílet na praxi, s kterou nesouhlasím.

Reklama

Tato památná slova vyřkl sám Ferdinand Vaněk osobně. Chápeš, můj milý dezinformační deníčku, dosah toho podřadného souvětí? Schválně: zkus si tipnout, kolik obyčejných laviček se dá pořídit za 850.000,- Kč (slovy: osmsetpadesát tisíc korun českých) včetně DPH. Pan JXD v Reflexu to zjišťoval, a těch laviček je bratru 66 (slovy: šestašedesát) kusů; možná, že při takovém odběru by výrobce dal i množstevní slevu. Já bych ho určitě ukecal, smlouvat umím už z Káhiry. Ale se slevou, nebo bez slevy – je to hodně, že?

Lavička Ferdinanda Vaňka. Kdybych bydlel v Dejvicích, vzal bych šablonu a žlutý sprej a lavičku bych doplnil o výrazný a elegantní nápis: 850.000,- Kč z vašich daní. U případného soudu bych se hájil argumentací, že se nemohu podílet na praxi, s níž nesouhlasím

Jednoho (a možná, že ne jen jednoho, kdo ví) napadne, že je svědkem praxe, se kterou tak docela nesouhlasí. Ba co hůř: že se svými daněmi přímo podílí na praxi, se kterou nesouhlasí. A že, princip – neprincip, k podílu na praxi, s kterou nesouhlasí, je nucen, aniž by měl možnost volby. Já ti nevím, deníčku – ale kolik myslíš, že takových lidí je? Řekl bych, že hodně. Kdyby si chtěli sednout, ani těch šestašedesát obyčejných laviček by nestačilo.

To mně vysvětli, můj milý deníčku: jak někdo může oslavovat vzpouru jedince proti podílu na praxi, s níž dotyčný nesouhlasí, konáním, které jiné, snad i mnohé, jedince k podílu na praxi, s níž nesouhlasí, přímo nutí? Není ta lavička, můj milý deníčku – není ta lavička v uvedených souvislostech vrcholem pokrytectví?

Já myslím, že je.

Ta lavička v Dejvicích není připomínkou občanského postoje Václava Havla, budiž mu země lehká. Ta lavička je pomníkem nebetyčné licoměrnosti všech, kteří si jeho jméno půjčují a v jeho stínu, s mravenčí trpělivostí hodnou ušlechtilejšího cíle, budují takový náš malý český kultíček osobnosti: už jsme ho tu dlouho neměli a někomu to zjevně chybí. Ulička Václava Havla. Knihovna Václava Havla. Lavička Václava Havla. Letiště Václava Havla. Až si půjde Andrej Babiš sednout do basy za dotační podvod, líbilo by se mi, kdyby si ty roky, pánbůh mu je požehnej a naděl dvojnásob, odseděl ve věznici Václava Havla.

Představuju si, jak spisovatel, filosof a dramatik píše divadelní hru. Absurdní divadelní hru, jak jinak. Mohla by obsahovat mimo jiné i tuto pasáž:

V noci se Švejk Ferdinand Vaněk tiše oblékl a vyšel ven. Vycházel měsíc na východě západě a v jeho probouzejícím se světle kráčel Švejk Ferdinand Vaněk na východ západ, opakuje si: „To přece není možný, abych se do těch Budějovic z toho Absurdistánu nedostal.“

—o—

Kde jsem to vlastně přestal… no jasně, u Fatimy proletářky a u toho, jak jsme po jejím úklidu celá rodina museli znovu uklidit, tentokrát doopravdy.  – Dá rozum, že maminka v takové dny toho u plotny moc nenastála. Poslala mě koupit patřičné ingredience a k obědu byla zase koprová omáčka. Každou středu. Jednou týdně. Bez přestávky po dobu tří let. Ačkoli Trepifajksl koprovku s knedlíkem od báby Plajznerky miloval, já jí (koprovky, Plajznerku osobně neznám) mám plné zuby až podnes, a je to už cirka pětačtyřicet let. – Můj milý dezinformační deníčku! Chce-li z toho kdo vyvodit naučení, kdo jsem já, abych mu bránil?

—o—

 

 

Zdroj fotografie: http://www.vaclavhavel-library.org/cs/index/fotogalerie/1501/odhaleni-lavicky-ferdinanda-vanka-18-12-2017

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama