Reklama
 
Blog | Milan Kovár

Zástupný stydlín a jeho zlaté časy

Můj milý dezinformační deníčku! Máme tady nový, zatím ještě nepopsaný společenský jev: zástupné stydlínství.

Kdo ví: třeba ze mě bude na stará kolena sociolog. Samozvaný sociolog, samozřejmě.

Ale to nevadí: já ledačím už byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád. To řekl, můj milý deníčku, klasik – a ne ledajaký. Kdybys chodil do školy, taky bys to věděl.

—o—

Fenomén zástupného stydlínství sleduju už dlouho. Že se však jedná o společenský jev par excelence, to mně docvaklo až docela nedávno. Inspirátorem a školitelem v tomto případě nebyl mi nikdo menší, než sám pan J. X. Doležal z Reflexu, jemuž bych za impuls k sepsání této stati měl vlastně poděkovat: tož děkuju, pane Doležale! Já totiž píšu strašně rád, ale poslední dobou mně ve chvíli, kdy sednu ke klávesnici, přejde chuť. Tady deníček je toho svědkem.

Ale abych nezdržoval, deníčku – hned tě uvedu do problému.

Pan Doležal se pozastavuje nad tím, jak odmítavý postoj má řada jeho spoluobčanů k popméznímu pohřbu člověka, který z nedbalosti jiného řidiče zabil v autě a sám při tom taky zahynul. A nedosti na tom, že se pozastavuje – on se za tyto své spoluobčany (a je jich hodně) rovnou stydí.

Jakpak takové stydění se za své spoluobčany asi věcně probíhá? Nevím, ale představuju si to nějak takhle:

Pan Doležal ráno vyrazí do práce, zamkne byt a seběhne po schodišti. U vchodových dveří potká domovnici, a ona právě živě o čemsi diskutuje se sousedkou. Dámy, spatřivše pana Doležala, ustanou v hovoru jako když utne; úkosem na něj pohlížejí. Sakra, je na mně něco divného? prolétne mu hlavou a pozdraví. Jsem střízliv, ani jsem nic nekouřil… co to?

Divné pohledy ho provázejí i v trafice, když si kupuje denní tisk. Ale pochopí až při čekání v metru: lidé od něho odstupují, ukazují na něj a při šeptání si nenápadně zakrývají ústa:

Reklama

„Vidíte ho? To je on, ten Doležal z Reflexu! No fuj, že mu není hanba! – Víte přece, ne…? Já na jeho místě, paní, já bych snad hanbou ani nevylezla z domu, mít takové spoluobčany…!“

Šepot, znějící se všech stran, je snad horší než hlasy Erínyí: „No jo, no… všichni, co se jim nelíbil ten pohřeb, to jsou jeho (!) spoluobčani! Mít takovéhle spoluobčany, no já vám řeknu… ale von určitě nebude jinej, to mně nevykládejte…“

Pan Doležal se rdí jak sovětská vlajka a marně vzpomíná, který pražský most vykazuje po diagnostice stav nejblíže havárii – že by se tam jako šel studem propadnout.

Takhle nějak si to představuju, můj dezinformační deníčku. Člověk, který se stydí za své spoluobčany, určitě to prožívá nějak takhle.

Nebo ne?

—o—

Nechme pro tuto chvíli pana Doležala s jeho trápením o samotě a rozhlédněme se kolem – on v tom totiž není sám.

Pan Karika se stydí za svého prezidenta Zemana. Generál Řehka se stydí za Lubomíra Zaorálka. Za svého prezidenta se rovněž stydí generál Pavel, hoteliér Palla, celá jedna fejsbůková skupina a taky celé jedno Pehe. Pan Hřebejk se stydí za Babiše a Ovčáčka. Policejní prezident Tuhý se stydí za Pelikána. Bývalý prezident Klaus se stydí za Česko. Martin Fendrych se stydí za ministerstvo vnitra. Holešovská výzva se styděla za vládu a Paľo Habera se svého času styděl za Slovensko. Pan Roitman se svého času styděl za Čechy, že poslouchají Alexandrovce.

Kdo si dá tu práci a nechá si Velkým Bratrem Googlem vyhledat frázi „stydím se za“, užasne při pohledu na seznam lidí, kteří se stydí za jiné. Pozoruhodné na tom je, že dotyční se stydí velmi, ale opravdu velmi veřejně. Není to zvláštní, co myslíš, deníčku?

Mně to připadá mimořádně zvláštní. Asi tě to překvapí, můj milý dezinformační deníčku, ale dokonce i Sám Velký Já – tedy já osobně – občas nedostojím svému sebeobrazu a následně prožívám emoci studu. Fakt. Ale že bych se tím veřejně chlubil, to mě opravdu ani v nejdivočejším snu dosud nenapadlo. To mě spíš napadlo, že oni výše jmenovaní, stejně jako mnozí další, na které už v onom seznamu nezbylo místo, ve skutečnosti nepociťují stud, nýbrž emoci zcela odlišnou.

Napadá mě, jestli náhodou ono okázalé sebebičování veřejným studem není daleko spíš zoufalým pokusem o manipulaci a citové vydírání. Takové svého druhu zlostné dupání nožkou, když nic jiného nezabírá. Hysterická scéna, kterou v hračkářství ztropí rozmazlené dítě. Já chci ženicha, já chci být bohatá, já chci, я хочу!

—o—

Co s tím? Nic? Něco snad přece:

Zástupné stydlínství k ničemu nevede. Považ, stydlíne: proč by se Zeman/Zaorálek/Ovčáček/Babiš/Česko/vnitro/Slovensko/Češi (a další) měli stydět, když ty to tak pracně a veřejně odstydíš za ně? Zajímalo by mne, co myslíš, že se stane: řekne si třeba vnitro – ježíšmarjá, Fendrych se za mě stydí, tak to já se polepším, jen vědět jak na to? Opravdu si tohle myslíš? Opravdu si myslíš, že ti to bude někdo věřit?

A vážně: ty se ve skutečnosti nestydíš – jen lžeš sobě i světu. Chceš-li se tedy už stydět, styď se právě za to. Mimochodem: člověk, který se opravdu stydí, neupozorňuje na sebe a stydí se mlčky.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama